Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky LAMBDA CZ, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Michalem Vávrou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. Ncp 152/2008-31 ze dne 12. února 2008, spojené s návrhem na zrušení ust. § 169 odst. 2 občanského soudního řádu, takto:
Výrok
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ust. § 169 odst. 2 občanského soudního řádu se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejích základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 75/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně v řízení původně vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 25 Cm 179/2007 po žalovaném Vysokém učení technickém v Brně (dále jen "žalovaný") domáhala zaplacení částky 469.457,- Kč s příslušenstvím. Na základě námitky věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Brně vznesené žalovaným vyzval tento soud usnesením č. j. 25 Cm 179/2007-23 ze dne 14. ledna 2008 stěžovatelku k vyjádření k postupu soudu o předložení věci Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Následně Krajský soud v Brně přeložil věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti Vrchnímu soudu v Olomouci, který v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 179/2007, je příslušný okresní soud dle ust. 9 odst. 1 občanského soudního řádu a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně. Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatelka napadla projednávanou stížností pouze v záhlaví citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí též námitky proti postupu Krajského soudu v Brně a jeho shora citovanému usnesení. Ústavní soud, vázán petitem stížnosti, nikoli jeho odůvodněním, se bude proto zabývat pouze námitkami stěžovatelky směřujícími proti v záhlaví citovanému rozhodnutí. Stěžovatelka zejména tvrdí, že v záhlaví citovaným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť toto rozhodnutí neobsahovalo bližší odůvodnění. V souvislosti s požadavkem na odůvodnění rozhodnutí odkazuje stěžovatelka též na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 a sp. zn. III. ÚS 176/96. Ust. § 169 odst. 2 občanského soudního řádu, s odkazem na něhož Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citované usnesení neodůvodnil, považuje stěžovatelka za rozporné s právem na spravedlivý proces. Zároveň je podle stěžovatelky uvedené ustanovení v rozporu s principy právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a s principem rovnosti zaručeným čl. 1 Listiny a porušuje též zásadu dvouinstančnosti řízení. Stěžovatelka vyjadřuje respekt a pochopení toho, že "pouhá" procesní rozhodnutí, kterým nikdo neodporuje, nemusejí být s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení odůvodněna. To však podle přesvědčení stěžovatelky neplatí při rozhodování o věcné příslušnosti soudu, neboť pro rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu je nutno posoudit samotné meritum věci. Dále je stěžovatelka toho názoru, že postupem Vrchního soudu v Olomouci bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť byla odňata svému zákonnému soudci. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu III. ÚS 200/98. Stěžovatelka uvádí, že jí podaný návrh na zahájení řízení proti žalovanému o zaplacení částky 469.457,- Kč byl podán k věcně a místně a příslušnému soudu, kterým je Krajský soud v Brně. Vrchní soud v Olomouci podle názoru stěžovatelky nerespektoval zákonná pravidla o určování věcné příslušnosti soudů.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. K zásahu je oprávněn pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně a bez řádného odůvodnění rozhodl o věcné příslušnosti k projednání žaloby o zaplacení částky 469.457,- Kč, čímž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces a zákonného soudce.
Rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, v daném případě občanský soudní řád (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 307/03 a sp. zn. III. ÚS 132/04). Místo pro zásah Ústavního soudu pro porušení práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny by bylo pouze ve výjimečných případech, např. pokud by závěr obecných soudů ohledně věcné příslušnosti zjevně neměl jakoukoliv oporu v zákoně, tj. byl výsledkem zřejmého omylu nebo zneužití. Stejně jako v jiných případech, také zde náleží především obecným soudům vyložit a aplikovat zákonná ustanovení o věcné příslušnosti soudu.
Ústavní soud má za to, že Vrchní soud v Olomouci postupoval v projednávaném případě při posouzení věcné příslušnosti způsobem a postupem předvídaným občanským soudním řádem a v záhlaví citované rozhodnutí je rozhodnutím učiněným na základě zákona a nenaznačuje jakékoliv známky libovůle. Přitom Ústavní soud neshledal, že by ust. § 169 odst. 2 občanského soudního řadu, které Vrchní soud v Olomouci aplikoval v souvislosti s vydáním v záhlaví citovaného nemeritorního procesního rozhodnutí, bylo samo o sobě protiústavní. Lze si představit situace, kdy je vhodné rozhodnutí vydané dle ustanovení § 104a občanského soudního řadu odůvodnit, např. když je potřebné v konkrétní věci z důvodu sjednocení soudní praxe vyložit aplikované ust. § 9, případně § 9a občanského soudního řadu, v případech, kdy o určení věcné příslušnosti může vznikat pochybnost. Podle názoru Ústavního soudu by bylo vhodnější, kdyby v daném případě rozhodnutí Vrchního soudu o určení věcné příslušnosti odůvodněno bylo, neboť o věcné příslušnosti okresního soudu k projednání žaloby stěžovatelky pochybnost vznikat může a určení věcné příslušnosti není "zcela jasné". Přestože se však eventuelní uvedení odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí jeví Ústavnímu soudu jako vhodné, je Ústavní soud přesvědčen, že v daném případě postupem Vrchního soudu v Olomouci k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, když bylo postupováno v souladu se zákonem a uvedení odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí nebylo nezbytně nutné, neboť se jedná "pouze" o rozhodnutí procesní.
Pokud jde o odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu, jeví se tyto jako nepřípadné. Nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 se týká zrušení ust. § 243c odst. 2 občanského soudního řádu a nutnosti odůvodnění rozhodnutí o dovolání, které má jiný charakter než rozhodnutí procesní, jehož se týká věc stěžovatelky. V případě projednávaném u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 176/96 bylo v řízení o věci stěžovatele rozhodnuto bez ústního jednání, přičemž pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Konečně ve věci projednávané u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 200/98 byl zásah do práva stěžovatele na zákonného soudce spatřován v nedodržení rozvrhem práce určeného složení senátu, což je opět případ zcela odlišný.
Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v daném okamžiku důvod zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů neshledal.
Návrh stěžovatelky na zrušení ust. § 169 odst. 2 občanského soudního řádu má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu.
V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu ve vztahu k v záhlaví citovanému rozhodnutí žádné pochybení rozhodujícího soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části ustanovení zákona podle ust. § 43 odst. 2 písm. a), písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu