IV. ÚS 107/05

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou dne 25. 2. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, a to v části týkající se náhrady nákladů řízení.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2002, č. j. 19 C 71/2000-50, tak, že byla zamítnuta žaloba směřující proti stěžovateli o zaplacení 593.000 Kč, a současně bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Žalobce (nyní vedlejší účastník) se předmětnou žalobou domáhal zaplacení výše uvedené částky jako smluvní pokuty, k níž mu měl vzniknout nárok na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem. Soud prvního stupně této žalobě vyhověl a rovněž přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovateli. Na základě odvolání stěžovatele změnil rozsudek nalézacího soudu Městský soud v Praze tak, jak uvedeno shora. Odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího dospěl k závěru, že vedlejší účastník není ve věci aktivně legitimovaný, když pohledávku, jejímž je smluvní pokuta příslušenstvím, postoupil třetímu subjektu. Současně s tím odvolací soud rozhodl, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani náhrada nákladů odvolacího řízení, a to odkazem na ust. § 150 o. s. ř. Za důvod hodný zvláštního zřetele považoval skutečnost, že původně vedlejšímu účastníkovi nárok na smluvní pokutu skutečně vznikl (což podle odvolacího soudu vyplynulo i z výsledku jiného pravomocně skončeného řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 2/97). K zániku tohoto nároku pak došlo nikoliv tím, že by stěžovatel svoji povinnost zaplatit splnil, ale v důsledku nesprávného právního názoru vedlejšího účastníka na možnost oddělení nároku na smluvní pokutu od postoupené pohledávky. Stěžovatel se domnívá, že takový výklad a aplikace § 150 o. s. ř. vybočuje z mezí ústavně konformního posouzení splnění předpokladů pro použití tohoto ustanovení. Jako protiústavní je podle stěžovatele třeba hodnotit rozhodnutí soudu, které za důvody hodné zvláštního zřetele považuje situaci, kdy žalobce (zastoupený advokátkou) nesprávně posoudí otázku své aktivní legitimace ve věci a je z toho důvodu ve sporu neúspěšný. Stěžovatel odkázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/04, podle kterého "pokud obecný soud shledá takové okolnosti, je třeba, aby se ústavně konformním způsobem vypořádal s jejich dopadem do sféry povinnosti účastníka řízení k náhradě nákladů řízení". Stěžovatel je proto toho názoru, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil ty výroky rozsudku, které se týkají nepřiznání náhrady nákladů řízení. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, které bylo k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeno, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307). V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle Ústavního soudu se v argumentaci odvolacího soudu rovněž odráží, byť nikoliv explicitně, také úvaha soudu o tom, jakým způsobem by se eventuelní přiznání náhrady nákladů řízení nepřípustně a nespravedlivě dotýkalo právní sféry vedlejšího účastníka. Ústavní soud se navíc s takovým hodnocením obecného soudu ztotožňuje a má zato, že přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli za situace, kdy nárok vedlejšího účastníka skutečně vznikl a stěžovatel jej nesplnil, by bylo ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi cynické a zjevně nespravedlivé. S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2005

JUDr. Eliška Wagnerová předsedkyně senátu