Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost1× citováno

Spisová značka

IV. ÚS 107/17

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 31. 1. 2017Zpravodaj: Jirsa JaromírTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2017:4.US.107.17.2
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FODotčený orgán: SOUD - MS Praha SOUD - OS Praha 5Napadený akt: rozhodnutí souduPodání: 11. 1. 2017Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 31. 1. 2017

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, č. j. 12 Co 214/2016-1172, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 3. 2016, č. j. 50 P 345/2013-1134, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 50 P 345/2013-1134, návrh stěžovatele (otce) na změnu výchovy nezletilého dítěte (nařízení střídavé péče) a rozhodl o styku otce se synem. Své rozhodnutí obecný soud odůvodnil především tím, že nezletilý je dlouhodobým konfliktem rodičů znejišťován a potřebuje se identifikovat s jedním z nich; střídavá péče by mohla způsobovat další znejišťování dítěte, což by následně mohlo vést k neurotickému vývoji jeho osobnosti. Druhým vážným důvodem proti úspěšné střídavé péči pak je dlouhodobě nedostatečná, málo konstruktivní až konfliktní komunikace mezi rodiči. Nalézací soud uzavřel, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dítěte, který musí být při rozhodování prioritním hlediskem. Styk otce s nezletilým obvodní soud upravil s ohledem na aktuální potřeby dítěte.

Městský soud v Praze rozhodnutí ohledně formy výchovy nezletilého potvrdil rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 12 Co 214/2016-1172; změnil výrok o styku - rozšířil jeho rozsah. Odvolací soud převzal výše uvedená zjištění soudu nalézacího a doplnil, že nezletilý opakovaně vyjevil přání neměnit dosavadní stav, který odpovídá jeho nejlepšímu zájmu, aby tak byla zachována stálost dosavadního výchovného prostředí, v němž se cítí jistě a bezpečně. Proti výše označeným rozhodnutím se stěžovatel (otec) brání včasnou ústavní stížností; namítá neoprávněný zásah do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2, do práva na výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy podle něj při rozhodování nerespektovaly nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 a porušily zásadu společné odpovědnosti rodičů za výchovu dítěte podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V tomto ohledu namítá také porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a zásah do soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že matka odmítá střídavou péči a soudy ji svým přístupem v tomto postoji podporují. Tvrdí, že je to právě matka, kdo odmítá komunikovat se stěžovatelem, což soudy nedostatečně zohlednily a neoznačily viníka neuspokojivého stavu s patřičnými následky. V tomto postupu shledává rozpor s judikaturou Ústavního soudu (např. nález ze dne 23. 6. 2015. č. j. II. ÚS 3413/14, nález ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09, nebo nález ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2298/15). Stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly nejlepší zájem dítěte na péči obou rodičů, neboť nenařídily střídavou péči, která má být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou, ačkoliv každý z rodičů je jí schopen. Za porušení práva na spravedlivý proces považuje skutečnost, že odvolací soud učinil závěr o přání nezletilého setrvat u matky, aniž by k tomu provedl patřičný důkaz.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti označil jako navrhovatele i nezletilé dítě, za které z pozice zákonného zástupce jedná, avšak Ústavní soud dospěl k závěru, že vzhledem k povaze věci (kolizi zájmů) není stěžovatel oprávněn obracet se na něj za syna tímto způsobem. Za stěžovatele proto považuje pouze otce (stěžovatele).

Soudce zpravodaj, přestože se subjektivně necítil být podjatý, předložil z opatrnosti spis k rozhodnutí o (ne)vyloučení z projednávání a rozhodování podle § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť zná pracovně stěžovatelku (matku nezletilého). O jeho podjatosti bylo rozhodnuto usnesením ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 107/17, tak, že soudce zpravodaj není vyloučen z projednání a rozhodování věci (více viz citované rozhodnutí).

Ústavní soud je dlouhodobě obezřetný při zasahování do řízení týkajících se péče soudu o nezletilé; především proto, že jde o specifické a citlivé případy vyžadující vysokou míru individualizace. V zásadě proto omezuje svůj přezkum na to, zda byla dodržena obecná ústavněprávní kritéria a požadavky pro rozhodnutí (mj.) o výchově nezletilých. V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud důvod přehodnotit skutkový a právní závěr obecných soudů o vhodnosti (nevhodnosti) střídavé péče. Jádro této činnosti leží na obecných soudech, které mají blíže k nezletilému dítěti, jehož se rozhodnutí týká (srovnej např. usnesení ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2224/14), a Ústavní soud není povolán k tomu, aby jejich rozhodnutí v dalším stupni "přezkoumával", čehož se fakticky domáhá stěžovatel. Řízení před obecnými soudy jako celek proběhlo ústavně souladným způsobem, byl proveden dostatek důkazů, stěžovatel měl zachovanou možnost vyjádřit se a jeho námitky byly odpovídajícím způsobem vypořádány. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou jasná, srozumitelná a logická; soudy se přitom dostatečně zabývaly nejlepším zájmem dítěte. Přezkoumávaná rozhodnutí jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, neboť obecné soudy konkrétní situaci posuzovaly komplexně a zároveň s ohledem na specifika posuzovaného případu, což je hlavním požadavkem zmiňované judikatury. Závěry učiněné v jiných rozhodnutích nelze bez dalšího a automaticky aplikovat na posuzovanou věc (v této souvislosti lze odkázat zejména na precizní odůvodnění nalézacího soudu). V předchozím řízení byla důsledně zjišťována schopnost rodičů komunikovat a spolupracovat jako jeden z předpokladů fungující střídavé péče - rodiče ovšem dlouhodobě nejsou potřebné komunikace schopni. Nesplnění tohoto předpokladu ovšem zdaleka nebylo jediným a stěžejním důvodem, pro který soudy o střídavé péči nerozhodly. Ani námitka, že každý z rodičů je schopen řádné péče o syna, neobstojí, neboť sám nezletilý si přeje zůstat ve výlučné péči matky a podle znaleckého posudku (řádně zhodnoceného v souvislosti s jinými důkazy) není střídavá péče pro něj vhodnou formou výchovy. Konkrétně obecné soudy uvedly, že: "v případě jejího nařízení by hrozilo další znejišťování nezletilého, což by následně mohlo vést k neurotickému vývoji jeho osobnosti." Až kombinace těchto tří důvodů vedla v souhrnu k zamítnutí střídavé péče; jednotlivé důvody nelze posuzovat izolovaně, jak činí stěžovatel. Dále v ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nepřípustné upřednostnění výlučné péče matky před střídavou péčí obou rodičů. Ústavní soud ani v tomto ohledu nemůže na argumentaci stěžovatele přistoupit. Obecné soudy se precizně vypořádaly s odůvodněním svého závěru o nevhodnosti střídavé péče, zabývaly se všemi podstatnými předpoklady pro její nařízení a předvídatelným způsobem dospěly k závěru, že ji nelze "nařídit" - v takovém postupu nelze spatřovat upřednostnění matky před otcem, ale především zohlednění nejlepšího zájmu dítěte. Soudy nezatížily svá rozhodnutí ani nepřípustnou svévolí spočívající ve vyvození skutkových a právních závěrů, které by neměly oporu v provedeném dokazování. Konkrétní zjištění o přání nezletilého zůstat v péči matky vyplynulo z provedeného znaleckého posudku, zhodnoceného v duchu zásady volného hodnocení důkazů s důkazy ostatními: "Nezletilý opakovaně vyjevil přání neměnit dosavadní stav, jeho názor je třeba vzít v potaz, a je odpovídající jeho nejlepšímu zájmu, aby byla zachována stálost dosavadního výchovného prostředí, v němž se cítí jistě a bezpečně. (...) nezletilý podle závěru znalkyně respektuje oba rodiče."

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu

Usnesení ze dne 24. 1. 2017

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2016 č. j. 12 Co 214/2016-1172 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. března 2016 č. j. 50 P 345/2013-1134, takto:

Výrok

Soudce Jaromír Jirsa není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 107/17.

Odůvodnění

Soudce Ústavního soudu Jaromír Jirsa dne 16. 1. 2017 předložil třetímu senátu Ústavního soudu podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s jeho § 37 odst. 2 a podle § 10 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2017 (dostupný na http://www.usoud.cz/de/organizace-us/), k rozhodnutí otázku jeho případného vyloučení z projednání a rozhodování ústavní stížnosti, která mu jako soudci zpravodajovi napadla pod sp. zn. IV. ÚS 107/17. Jde o ústavní stížnost P. Š., ve které jako vedlejší účastnice vystupuje M. Š., matka nezletilého [nezletilý] S ohledem na dále uvedené skutečnosti navrhl, aby bylo rozhodnuto o jeho případné podjatosti v této věci.

Ve sdělení soudce Jaromír Jirsa uvádí, že vedlejší účastnice (matka nezletilého) je jako soudkyně v současné době na stáži u Městského soudu v Praze - pracoviště Slezská, kde až do svého jmenování soudcem Ústavního soudu působil jako místopředseda. Před stáží soudila u Obvodního soudu pro Prahu 1, kde rovněž působil jako místopředseda, a ještě předtím u Obvodního soudu pro Prahu 8, u něhož byl v minulosti také jako civilní soudce přidělen k výkonu funkce. Především však upozornil, že v době, kdy byl ve funkci u Obvodního soudu pro Prahu 1 (od roku 1999), pracovala vedlejší účastnice řízení jako justiční čekatelka a absolvovala u něj jako u svého školitele celou roční civilní praxi. Vedlejší účastnici tedy zná, i když se s ní v posledních letech vůbec - s výjimkou náhodných setkání (cca 5x za 10 let) - nedostal do styku a jiné kontakty s ní neudržuje. Jejich vztah nehodnotí ani jako osobní či přátelský. Své sdělení uzavřel konstatováním, že se subjektivně podjatý být necítí, nicméně s ohledem na hodnocení objektivní stránky podjatosti z hlediska stěžovatele a s ohledem na předmět řízení před obecnými soudy (péče o nezletilé dítě) "z opatrnosti" předkládá spis k rozhodnutí o jeho případném vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.

Třetí senát Ústavního soudu, rozhodující podle rozvrhu práce Ústavního soudu o námitkách podjatosti vznesených proti soudcům čtvrtého senátu, neshledal důvod pro postup podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Třetí senát Ústavního soudu vzal v úvahu sdělení stěžovatele a obsah spisu sp. zn. IV. ÚS 107/17, přičemž dospěl k závěru, že za daného skutkového a právního stavu nemohou vzniknout pochybnosti o nepodjatosti tohoto soudce.

Takové pochybnosti v dané věci by mohly být založeny toliko osobním vztahem konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na řízení, nebo k věci samotné, anebo by musely vyplývat z osobního podílu soudce na vydání rozhodnutí, která jsou napadena ústavní stížností. Žádné takové skutečnosti však v dané věci zjištěny nebyly; v minulosti existující služební vztahy při výkonu funkce soudce na stejném pracovišti samy o sobě takový důvod bez dalšího založit nemohou (obdobně soudci Ústavního soudu, kteří vyučovali, nebo vyučují na právnických fakultách).

Protože nejsou naplněny podmínky § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, bylo rozhodnuto, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací