IV. ÚS 1106/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 832 807,50 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vedlejší účastnici. Měla užívat pozemky ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel tvrdil, že na těchto pozemcích byly umístěny stavby ve vlastnictví vedlejší účastnice (vzletová a přistávací dráha s příslušenstvím) v období od března 2017 do března 2020, za které požadoval vydání bezdůvodného obohacení.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl s odůvodněním, že vedlejší účastnice není pasivně legitimována, neboť v rozhodné době nebyla vlastníkem staveb na pozemcích stěžovatele. Uvedl, že žaloba měla být podána proti jiné společnosti; ostatně sám stěžovatel soudu opakovaně předkládal důkazy, že pozemky jsou užívány touto jinou společností.

3. O podaném odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze tak, že se ztotožnil se závěry obvodního soudu a uzavřel, že odvolání není důvodné.

4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. To Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost a zčásti pro vady, neboť v jedné námitce nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí (tuto námitku nevznesl ani ústavní stížnosti). Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele vypořádal a uzavřel, že žádná z nich není způsobilá založit přípustnost dovolání.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť soudy nejednaly "v souladu s tuzemským právním řádem", nesprávně aplikovaly zákony v neprospěch stěžovatele a nejednaly v souladu s principem legitimního očekávání.

6. Dále stěžovatel namítá, že soudy nedokázaly přesvědčivě vysvětlit, proč není vedlejší účastnice pasivně legitimována k jím podané žalobě. Zároveň se soudy dostatečně nevypořádaly s dohodou o narovnání uzavřenou až v průběhu řízení v roce 2023 (po rozhodném období), na jejímž základě mělo teprve dojít k převodu vlastnického práva sporných staveb na vedlejší účastnici.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 83 Ústavy České republiky). Jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv a svobod. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí obecných soudů.

8. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými zjištěními obecných soudů a s hodnocením provedených důkazů. Stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.

9. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, není-li mezi důkazy a zjištěným skutkovým stavem shledán extrémní nesoulad. Ten by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.

10. Z napadených rozsudků vyplývá, že soudy logicky a srozumitelně odůvodnily svůj závěr o tom, že vedlejší účastnice nebyla pasivně legitimována, neboť v předmětné době nebyla vlastníkem staveb na pozemcích stěžovatele (srov. bod 32 rozsudku obvodního soudu, bod 8 rozsudku městského soudu). Nadto soudy uvádí, že stěžovatel neustále měnil svá skutková tvrzení, a to i po koncentraci řízení. Žaloba měla být podána proti jiné společnosti, na jejíž činnost stěžovatel opakovaně poukazoval (srov. bod 18 rozsudku obvodního soudu). Soudy vycházely z provedených důkazů, které hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. V tomto postupu Ústavní soud neshledává žádné ústavní pochybení.

11. Nelze přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by se soudy nedostatečně vypořádaly s dohodou o narovnání jako titulem pro nabytí vlastnictví sporných staveb vedlejší účastnicí. Soudy vysvětlily, že teprve dohodou o narovnání z roku 2023 se odstranily pochybnosti o tom, co vedlejší účastnice do svého vlastnictví kupní smlouvou z roku 2011 nabyla, resp. nenabyla. Právními účinky dohody o narovnání se pak podrobně zabýval Nejvyšší soud (srov. body 20 až 22 usnesení Nejvyššího soudu). V závěrech soudů neshledává Ústavní soud jakékoli ústavně relevantní pochybení.

12. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že soudy nejednaly v souladu s principem legitimního očekávání a "tuzemským právním řádem", neboť nesprávně aplikovaly vybraná ustanovení zákonů v jeho neprospěch. Stěžovatel tyto argumenty v ústavní stížnosti nijak nerozvádí. Není patrné, jaká ustanovení má na mysli a jakým způsobem byly nesprávně aplikovány. S principem legitimního očekávání se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud a stěžovatelovu námitku vyvrátil (srov. bod 17 usnesení).

13. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje jakékoli prvky libovůle, neboť jsou založena na provedených důkazech a z nich vyplývajícím skutkovém stavu. Rozhodnutí ani nejsou vnitřně rozporná. Naopak jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům ustálené judikatury (srov. např. nález ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 919/14 a tam citovaná judikatura), neboť je lze považovat za úplná a přesvědčivá.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu