IV. ÚS 1111/12

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se jako postupník restitučních nároků oprávněných osob domáhal žalobou proti žalovanému, Pozemkovému fondu České republiky, nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků v obci Šléglov ve smlouvě konkrétně označených a za podmínek v ní stanovených. Okresní soud v Šumperku po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že právo na převod pozemků stěžovateli zaniklo uplynutím zákonem stanovené lhůty. V odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu stran tzv. restituční tečky ve vztahu k postupníkům obecně a v okolnostech daného případu, vědom si judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudku sp. zn. 28 Cdo 436/2007), i ve vztahu ke stěžovateli. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že odvolací soud právně posoudil věc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od které nebyl důvod se odchýlit, a se soudem odvolacím se též shodl na závěru, že stěžovatelovo konání nasvědčovalo spíše komerčním cílům, neboť shromáždil restituční nároky, aniž by provozoval hospodářské aktivity související se zemědělskou výrobou, navíc všechny v době krátce před uplynutím lhůty, v níž je bylo možné uspokojit naturální restitucí. V ústavní stížnosti se stěžovatel proti závěrům obecných soudů ohradil. Uvedl, že neprovozuje žádné komerční aktivity, je prost spekulativních úmyslů a v předmětné lokalitě se snažil získat pozemky do svého vlastnictví za podmínek zcela obvyklých i pro jiné subjekty. Poukázal na to, že v řízení náležitě odůvodnil pohnutky, které ho vedly k trvalému přesídlení do poměrně odlehlého místa a zahájení podnikatelské činnosti v zemědělství, k čemuž směřovalo jeho úsilí získat zemědělské pozemky do svého vlastnictví. Jeho snaha, hodnocená soudy jako spekulativní, se stěžovatele vážně dotkla a tvrzení uvedené v usnesení Nejvyššího soudu označil za rozporné se všemi provedenými důkazy; důvody rozhodnutí považoval za zjednodušené a nesouladné s jinými četnými rozhodnutími Nejvyššího soudu, které obdobnou situaci hodnotily zcela odlišně. Stěžovatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3353/2011 ze dne 12. 1. 2012 a další rozhodnutí v něm uvedená s tvrzením, že soudy všech tří stupňů posuzovaly jeho věc v rozporu nejen s judikaturou Nejvyššího soudu, ale i soudu Ústavního.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Otázkou vydání tzv. náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. Za zásadní lze považovat nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.), kterým zrušil ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu nezahrnul do zrušovacího výroku ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále zůstala v platnosti lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, stanovená v ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., tj. do 31. prosince 2005. Právním názorem vyjádřeným v citovaném plenárním nálezu je čtvrtý senát Ústavního soudu vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy) i v projednávané věci. Ústavnímu soudu je nicméně známa judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, a řada dalších v něm citovaná), podle které lze připustit výjimku z tzv. restituční tečky pro postupníky, kteří jsou soukromě hospodařícími zemědělci a cesí získali nároky na vydání pozemků s cílem rozšířit své zemědělské hospodářství; to i za situace kdy nerealizovali zemědělskou činnost osobně, ale např. zapojením v právnické osobě. Ústavně právní argumentace stěžovatele byla založena na přesvědčení, že jeho případ je právě takovou výjimkou. Tomuto tvrzení však Ústavní soud nemohl přisvědčit. Při nalézání práva vychází soud z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, ve kterých jsou zjištěné skutkové okolnosti často specifické či netypické. Proto stěžovatelova námitka poukazující na případy postupníků, ve kterých soud zaujal opačný závěr než v jeho věci, nemohla sama o sobě vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Z napadených rozsudků je totiž zřejmé, že Okresní soud v Šumperku provedl důkazy, jež vypovídaly o stěžovatelově podnikatelské činnosti v zemědělství, resp. o jeho úsilí zapojit se do ní, a po jejich vyhodnocení dospěl k závěru, že žalobě vyhovět nelze; Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci tento závěr dále rozvedl v tom smyslu, že ani specifika posuzované situace stěžovatele nezaložila podmínky pro možnou úvahu o výjimce, jíž stěžovatel dovolával. Tam, kde obecný soud pracuje s podrobnostmi jednotlivého případu, je prostor pro zásah Ústavního soudu velmi omezený; zpravidla se tak děje tehdy, pokud v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu se obecný soud dopustí pochybení, jež má ve vztahu k postulátům spravedlivého procesu ústavně právní relevanci. Za takové lze považovat např. případy opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, nebo případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. V projednávané věci Ústavní soud takové vady neshledal. S kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo v rozporu ani rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z odůvodnění jeho usnesení vyplynulo, že dovolací soud neshledal v rozsudku odvolacího soudu žádnou zásadně významnou právní otázku, stejně jako důvod pro případný výjimečný postup, a proto dovolání, jehož přípustnost byla opřena o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl. Přijatý závěr nelze považovat za svévolný či extrémně nepřiměřený, a proto Ústavní soud rozhodnutí dovolacího soudu konstatující neexistenci práva, v dané situaci práva podat dovolání, respektoval. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. června 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu