Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti STARBRIGHT s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. 9 To 72/2015, usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 2. 2015 č. j. 4 KZN 1069/2013-458 a usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru výnosů a praní peněz, ze dne 28. 3. 2013 č. j. OKFK-1041-5/TČ-2013-251300, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz, kterým byly zajištěny peněžní prostředky na účtu stěžovatelky. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků, jakož i zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti uvedenému usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti a jejím doplnění ze dne 28. 5. 2015 popsala vývoj svého jednání s orgány činnými v trestním řízení a jejich rozhodování, přičemž tuto ústavní stížnost podala poté, co byla zamítnuta již její šestá žádost o zrušení zajištění jejích peněžních prostředků. Stěžovatelka namítá, že další trvání zajištění peněžních prostředků již není podloženo relevantními důvody. Poukazuje přitom na to, že ve věci došlo k nepřípustným a bezdůvodným průtahům v důsledku pochybností o místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení. Další průtahy jsou podle názoru stěžovatelky způsobovány neustálým vyzýváním orgánů činných v trestním řízení k doplnění účetních dokladů a dalších podkladů. Stěžovatelka dále namítá, že Krajský soud v Brně i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ve svých rozhodnutích nijak nezohlednili přiměřenost zajištění peněžních prostředků, zejména ve vztahu k rozsahu a dosavadní délce zajištění a s ohledem na specifika předmětné trestní věci. Stěžovatelka konečně odmítá i dosavadní závěry orgánů činných v trestním řízení, že zajištěné prostředky pochází z trestné činnosti.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.
Proti napadenému usnesení Policie ČR o zajištění peněžních prostředků podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. 9 To 171/2013. Protože ústavní stížnost byla podána 15. 4. 2015, je třeba konstatovat, že byla podána až po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ve vztahu k tomuto usnesení Policie ČR tedy musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný opožděně.
Ve vztahu k dalším napadeným rozhodnutím Ústavní soud shledal splnění všech procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti, zvážil proto argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí, avšak dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí především připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Ústavní soud musí dále poznamenat, že v předmětné věci již soulad zajištění peněžních prostředků stěžovatelky s výše uvedenými požadavky posuzoval, přičemž dospěl k závěru, že nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky a její ústavní stížnost usnesením ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2479/14 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože v mezidobí od tohoto rozhodnutí do podání současně posuzované ústavní stížnosti nedošlo k žádným podstatným změnám a obě ústavní stížnosti jsou založeny na téměř totožné argumentaci, Ústavní soud nemá důvod, aby své předchozí rozhodnutí přehodnocoval.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že v dané věci bylo nezbytné provádět složité znalecké dokazování, což doposud bránilo ukončit prověřování podezření vůči stěžovatelce. V těchto rozhodnutích se dále poukazuje i na skutečnost, že účetní dokumentace nebyla ze strany stěžovatelky předána policejnímu orgánu v úplné podobě, což přispělo k jisté prodlevě. Ústavní soud má také za to, že z napadených rozhodnutí jsou dostatečně zřejmé okolnosti odůvodňující dobu, po kterou trvá zajištění peněžních prostředků stěžovatelky, především závažnost prověřované trestné činnosti [má jít o pomoc ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku], jakož i složitost trestní věci, kdy je nezbytné podrobné zmapování finančních toků.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu Ústavního soudu