Ústavní soud rozhodl dne 22. dubna 2010 o ústavní stížnosti I. M., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2010 sp. zn. 3 As 2/2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 19. 4. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu.
Dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Stěžovatel však právně zastoupen advokátem není.
Stěžovatel se již několikrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadou spočívající v absenci povinného zastoupení advokátem. Na tento nedostatek byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem k odmítnutí podané ústavní stížnosti; k odstranění vytýkaných vad však nedošlo (srov. např. usnesení I. ÚS 823/06, I. ÚS 494/07, II. ÚS 493/07, III. ÚS 613/07, IV. ÚS 631/07, III. ÚS 681/07, III. ÚS 710/07, II. ÚS 1927/07). Je tedy patrno, že stěžovatel systematicky ignoruje zákonem stanovený požadavek povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na náhradu nákladů řízení sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2010
Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj