Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017 č. j. 29 Nd 418/2016-58, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Slezského zemského muzea, se sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. dubna 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka je církevní právnickou osobou, která se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi domáhá podle § 18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších přepisů, určení, že Česká republika je vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí. Žaloba byla podána dne 23. prosince 2015 u Okresního soudu v Opavě, u něhož je o ní v současnosti vedeno řízení pod sp. zn. 37 C 253/2015. Místní příslušnost tohoto soudu je dána podle § 88 písm. b) občanského soudního řádu.
3. V průběhu řízení podala stěžovatelka návrh na přikázání věci (delegaci) jinému soudu z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu. Uvedla v něm, že jako oprávněná osoba podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vede u Okresního soudu v Bruntále, Okresního soudu v Olomouci a Okresního soudu v Opavě několik sporů s obdobným právním a téměř identickým skutkovým základem. V případě většiny z nich má řízení vícero účastníků, kteří mají - obdobně jako jejich právní zástupci - sídlo v Praze. S ohledem na četnost sporů je nereálné, aby právní zástupce téměř každý den či ob den cestoval do uvedených měst, často den předem, v důsledku čehož si musí hradit nejen cestu, ale i ubytování za nocleh. Stěžovatelka zdůrazňuje, že jako pro církevní a charitativní instituci jsou pro ni uvedená řízení velice nákladná. Za účelem minimalizace nákladů, hospodárnosti, rychlosti a efektivnosti řízení proto navrhla, aby byla tato věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1 nebo kterémukoliv jinému obvodnímu či okresnímu soudu se sídlem v Praze. Tato delegace by byla vhodná, neboť by právnímu zástupci stěžovatelky i dalším účastníkům ušetřila náročnou manipulaci se spisy, jízdné a náklady za ubytování.
4. Usnesením ze dne 31. ledna 2017 č. j. 29 Nd 418/2016-58 Nejvyšší soud nepřikázal z důvodu vhodnosti věc k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Podle uvedeného soudu představuje přikázání věci z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu výjimku z obecné místní příslušnosti soudu, která s ohledem na zásadu podle čl. 38 odst. 1 Listiny, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, musí být vykládána restriktivně. Skutečnosti, že některý z účastníků nemá bydliště v obvodu věcně a místně příslušného soudu, musí překonat větší vzdálenost mezi bydlištěm a sídlem tohoto soudu a cesta k příslušnému soudu je pro něj spojena s různými zdravotními, finančními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci. To platí i pro samotnou okolnost, že právní zástupce účastníka řízení má sídlo mimo obvod příslušného soudu. Mimoto bylo třeba v daných poměrech přihlédnout k tomu, že vedlejší účastník vyslovil s návrhem na delegaci nesouhlas.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka se domnívá, že napadené rozhodnutí bylo učiněno libovolně, bez dostatečného odůvodnění. K nevyhovění jejímu návrhu došlo toliko s poukazem na to, že "obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je základní zásadou". Nejvyšší soud přitom nevysvětlil, z jakého důvodu by přikázání věci jinému soudu neumožnilo její hospodárnější a rychlejší projednání. V tomto ohledu se nevypořádal ani s argumentací stěžovatelky.
6. V dané věci nelze přehlédnout, že stěžovatelka své restituční nároky, tedy nároky, které jí vznikly za účelem odstranění státem způsobené majetkové křivdy, uplatňuje v 49 paralelně probíhajících soudních řízeních. Takovýto rozsah zastupování nemůže zajistit běžná advokátní kancelář, ale pouze specializovaná advokátní kancelář s mnoha spolupracovníky. Neobstojí proto argument, že je právem účastníka řízení zvolit si libovolného právního zástupce a že je zároveň jeho povinností nést negativní důsledky této volby v podobě zvýšené časové a finanční náročnosti s právním zastupováním před soudem. Závěrem stěžovatelka dodává, že v zákonem předvídaném rozhodnutí o přikázání věci nelze spatřovat odnětí věci zákonnému soudci.
Předpoklady řízení o ústavních stížnostech
7. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadeným rozhodnutím, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
10. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, vztahující se na příslušnost soudu i na konkrétní osobu soudce, představuje neopomenutelnou podmínku řádného výkonu soudní moci. Nejenže upevňuje soudcovskou nezávislost, nýbrž současně chrání účastníky řízení před libovolným či účelovým obsazením soudu [např. nález ze dne 17. prosince 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423)]. Jedním z předpokladů naplnění tohoto práva je respektování zákonem stanovené věcné, funkční a místní příslušnosti soudu. Ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu představuje zákonnou výjimku z obecné místní příslušnosti soudu, neboť umožňuje, aby byla věc přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustáleného výkladu lze tento důvod spatřovat v okolnostech, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Jako výjimku ovšem nutno toto ustanovení vykládat restriktivně [např. nález ze dne 15. listopadu 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 (N 172/24 SbNU 281) nebo nález ze dne 2. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 938/10 (N 218/59 SbNU 159)]. Obzvlášť v případě absence souhlasu některého z účastníků řízení musí být důvody pro přikázání věci mimořádné a vážné povahy [srov. nález ze dne 12. března 2009 sp. zn. III. ÚS 529/08 (N 55/52 SbNU 549)]. Nebudou-li zákonem stanovené podmínky splněny, tato skutečnost bude mít za následek porušení práva účastníka řízení na zákonného soudce [např. nález ze dne 7. října 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96 (N 97/6 SbNU 201)].
11. V posuzované věci nemá Ústavní soud pochybnosti, že napadeným usnesením nebylo nijak zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z jeho odůvodnění je zřejmé, že posouzení podmínek pro přikázání věci ze strany Nejvyššího soudu plně odpovídalo výše uvedeným ústavněprávním požadavkům, jejichž smyslem je zajištění spravedlivého procesu ve vztahu ke všem účastníkům řízení. Stěžovatelka argumentovala ve prospěch svého návrhu pouze časovou a finanční náročností, která je spojena s tím, že její právní zástupce se sídlem v Praze je povinen opakovaně cestovat do Opavy (a v jiných obdobných řízeních i do dalších měst). Ústavní soud zde nicméně souhlasí s Nejvyšším soudem, že nejde o žádný mimořádný a vážný důvod. Vyhovění tomuto návrhu by zároveň mohlo vést ke stejným důsledkům na straně vedlejšího účastníka, respektive jeho právního zástupce. Zbývá dodat, že napadené usnesení zjevně obstojí z hlediska požadavku náležitého odůvodnění, představujícího rovněž jednu z ústavních záruk spravedlivého procesu [blíže k tomuto požadavku např. nález ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)].
12. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
Jan Musil v. r. předseda senátu