Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti města Česká Lípa se sídlem v [adresa] zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 9 As 186/2016-101, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 9 As 186/2016-101, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. 6. 2016, č. j. 59 A 93/2014-132, jakož i žalobou napadené rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 18. 3. 2013, č. j. KULK 17845/2013, a věc vrátil krajskému úřadu k dalšímu řízení (meritorně jde o spor ze smlouvy, na jejímž základě třetí osoba zajišťovala pro stěžovatelku provoz městské autobusové dopravy). Proti rozsudku kasačního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou dne 19. 4. 2017.
Ústavní stížnost je nepřípustná podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které vyjadřuje zásadu subsidiarity, podle níž je ústavní stížnost krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci. Ústavní stížnost je předčasná, neboť směřuje proti rozhodnutí kasačního soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí přezkumného soudu, a spolu s ním i rozhodnutí správního orgánu, kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení. Je třeba vyčkat výsledku řízení, a teprve proti konečnému rozhodnutí případně brojit ústavní stížností; do jeho přezkumu bude zahrnut i právní názor vyslovený v nyní napadeném rozsudku. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit, že stěžovatelka nesouhlasí s postupem správních soudů vycházejícím z judikatury zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, jež vymezuje typové kategorie sporů z veřejnoprávních smluv ve smyslu § 159 a násl. správního řádu a určuje, která větev soudů je příslušná k jejich rozhodování (soudy civilní vs. soudy správní). Stěžovatelka je přesvědčena, že spor z dané konkrétní veřejnoprávní smlouvy uzavřené při zajišťování městské hromadné dopravy by měly posuzovat výhradně civilní soudy a brojí proti tomu, aby do něj zasahovaly správní orgány, potažmo správní soudy. Lze dodat, že i další ústavní stížnosti stěžovatelky podané v typově totožných věcech byly odmítnuty pro nepřípustnost (usnesení ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 536/17, nebo ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 536/17). Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost soudcem zpravodajem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta. Ústavní soud přitom neshledal podmínky podle § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj