IV. ÚS 1193/14

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 573/2010-227 ze dne 28. 5. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 19 C 7/2007-115 ze dne 21. 6. 2010.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, domáhala se žalobkyně vůči stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy v postavení žalované) zaplacení stravného a mzdy za práce provedené přes čas. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 6. 2010 stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 13 772 Kč s příslušenstvím a dále částku 3 950,30 Eur s příslušenstvím. Městský soud v Praze jako soud odvolací toto rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 28. 5. 2013. Městský soud v Praze ve věci rozhodoval již podruhé, jelikož jeho předchozí rozhodnutí k dovolání žalobkyně zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2012. Dovolání stěžovatelky proti novému rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2014 odmítl.

Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost. V ní předně namítá, že obecné soudy dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle stěžovatelky vzaly soudy do úvahy skutečnosti, které nemají oporu v provedeném dokazování, a naopak opomenuly přihlédnout k těm skutečnostem, jež provedenými důkazy prokázány byly. Tímto postupem soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka konkretizuje pochybení, jehož se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily. Stěžovatelka namítá, že soudy vyvodily z výslechu svědka M. C. závěry, které z něj nevyplývají. Soudy se dále nevypořádaly s rozporem mezi deníkem odpracované doby, který předložila žalobkyně, a zprávou o odvedených pracích, jež předložila stěžovatelka. V rozhodnutích je pouze řečeno, že k této zprávě nelze přihlížet, aniž by tento závěr byl řádně odůvodněn. Soudy se pak nevypořádaly ani s rozporem mezi písemným prohlášením svědka M. C. a jeho svědeckou výpovědí. Další pochybení soudů je spatřováno v tom, že při hodnocení věrohodnosti žalobkyně nezohlednily, že její tvrzení vykazovala nesrovnalosti.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu dále odpovídá požadavek, aby učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně, srozumitelně a logicky odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv či svobod stěžovatelky neshledal. Obecné soudy se zjištěním skutkového stavu řádně zabývaly a obstaraly si dostatečné množství důkazů, na jejichž základě došly k závěru, že žalobkyně pro stěžovatelku vykonávala práci v rozsahu 40 hodin týdně. Ačkoli stěžovatelka předložila důkazy, kterými se snažila uvedená zjištění vyvrátit, soudy se po posouzení všech důkazů zvlášť a ve vzájemné souvislosti přiklonily (částečně) k tvrzením žalobkyně. Takový postup je přitom zcela logický a ústavně konformní. Ostatně situace, kdy dvě strany sporu soudu předloží navzájem protichůdné důkazy, není ničím výjimečná a je právě na obecných soudech, aby posoudily, kterým důkazům přiloží větší váhu a k jakým skutkovým závěrům se nakonec přikloní. Jak už přitom bylo řečeno, i kdyby byly tyto skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní význam má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; to však Ústavní soud v posuzované věci neshledává.

K námitkám stěžovatelky pak Ústavní soud dodává, že obecné soudy zohlednily i namítané nesrovnalosti v tvrzeních žalobkyně, což koneckonců vedlo i k částečnému zamítnutí žaloby. Soudy se také vypořádaly s nesrovnalostmi mezi písemným prohlášením svědka M. C. a jeho svědeckou výpovědí a odůvodnily, proč braly za relevantní právě svědeckou výpověď. Nelze navíc tvrdit, že by soudy své závěry učinily pouze na základě této výpovědi (případně že by pouze na jejím základě dovozovaly skutečnosti, které z ní zjevně nevyplývají), do úvahy byly brány i výpovědi dalších svědků či vedený deník odpracované doby.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu ani pro odložení vykonatelnosti uvedených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2014 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu