Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem, AK se sídlem v [adresa] proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 2. 2010 čj. 3 T 73/2009-4068 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 23. 4. 2010 se J. R. (dále jen "svědek", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud"), kterým mu v trestním řízení téhož soudu bylo přiznáno svědečné. II. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení ze dne 23. 2. 2010 vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel byl předvolán jako svědek k hlavnímu líčení dne 27. 10. 2010, k soudu se řádně dostavil a podal svědeckou výpověď. Na svědečném požadoval mj. náhradu ušlého výdělku za celý den v částce 346.230 Kč, tj. za 8,5 hod. při průměrném hrubém hodinovém výdělku 40.732,96 Kč; z důvodů uvedených v napadeném usnesení mu byla přiznána částka 243.181,76 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i čl. 1 Ústavy České republiky, neboť mu bylo vyplaceno méně než činil jeho nárok na ušlý výdělek. Byl toho názoru, že okresní soud svědečné zkrátil nezákonně, když mu při pracovní době od 7 do 15.30 hod. poskytl náhradu na ušlém výdělku pouze za 8 hodin a uvedl, že podáním svědecké výpovědi a cestou k soudu a zpět do svého bydliště strávil víc než celou pracovní dobu.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na výrok a odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím o svědečném bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož "Každý se může dovolávat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Byl toho názoru, že napadené rozhodnutí o svědečném nebylo spravedlivé a že okresní soud chyboval při aplikaci relevantních ustanovení hmotného práva.
V dané souvislosti nutno zdůraznit, že právo na spravedlivý proces zakotvené v části páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož součástí je i právo na soudní ochranu (ve smyslu práva na přístup k soudu, resp. práva na soudní rozhodnutí v občanskoprávní záležitosti), je ryze procesní povahy, a proto nezaručuje jakékoliv hmotné právo, a tudíž ani právo na svědečné jako takové, natož na svědečné v určité výši. Rozhodnutí o svědečném byl mohlo představovat porušení základního práva na spravedlivý proces (na soudní ochranu), pokud by např. nebylo vydáno vůbec, případně nebylo dostatečně odůvodněno (srov. nález ze dne 9. 10. 2007 I. ÚS 586/05, Sb. n. u., sv. 47, str. 19), k čemuž ovšem v projednávaném případě nedošlo. V případě stěžovatele je evidentní, že základní právo na spravedlivý proces ve výše naznačeném smyslu nebylo porušeno, což vyplývá již ze samotné existence ústavní stížností napadeného soudního rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení tohoto základního práva je proto zjevně neopodstatněné. Ústavní soud neshledal, ani žádné jiné dotčení ústavních kautel, jimiž by mohlo být napadené rozhodnutí zatíženo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu