Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZONAS a. s., sídlem [adresa] Olomouc, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 33 Cdo 437/2025-186, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2024 č. j. 18 Co 143/2024-162, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2024 č. j. 116 C 73/2021-126, rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 12. ledna 2021 č. j. 09457-30/2015-ERU a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 12. prosince 2019 č. j. 09457-18/2015-ERU, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a Energetického regulačního úřadu, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EG.D Holding, a. s. (dříve EG.D. a. s. a E.ON Distribuce a. s.), sídlem [adresa] Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka je právní nástupkyní obchodní společnosti FVE 28 s. r. o. (pro obě obchodní společnosti bude dále použit společný termín "stěžovatelka"). Ta v roce 2011 provozovala solární elektrárnu. S vedlejší účastnicí uzavřela smlouvu o dodávkách elektřiny a jejím přenosu do distribuční sítě. Za odebranou elektřinu v období září 2012 stěžovatelka vystavila vedlejší účastnici fakturu na částku přesahující 3 miliony Kč. Přes několik výzev vedlejší účastnice tuto fakturu neuhradila.
2. Stěžovatelka se snažila vymoci zaplacení v řízení před Energetickým regulačním úřadem ("ERÚ"), ten však její návrh zamítl a neúspěchem skončil rovněž rozklad stěžovatelky. ERÚ dospěl k závěru, že vedlejší účastnice postrádá pasivní legitimaci. Vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí se do 31. 12. 2012 řídily ustanoveními zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Tento zákon byl k 1. 1. 2013 zrušen a nahrazen zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie. Nový zákon v § 54 odst. 13 upravil přechod práv a povinností distributorů elektřiny, mj. převedl všechny nároky výrobců elektřiny vzniklé před 31. 12. 2012 na operátora trhu, společnost OTE, a. s. Podmínkou přechodu bylo odmítnutí přiznání nároku na podporu (za vyrobenou elektřinu) ze strany distributora. V případě stěžovatelky odmítnutí spočívalo v nezaplacení příslušné faktury vedlejší účastnicí, což považoval ERÚ za dostatečné naplnění zmíněné podmínky.
3. Stěžovatelka se bránila žalobou podle části páté o. s. ř. Městský soud v Brně žalobu zamítl, Krajský soud v Brně jeho rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. Soudy vyšly z toho, že citované ustanovení zákona nijak nespecifikuje, jakou formou distributor odmítne výrobce elektřiny. Bylo proto na vedlejší účastnici, jakou formu zvolí, a za přijatelné lze považovat i "neformální" jednání v podobě nezaplacení faktury. Jelikož práva a povinnosti ze zákona po 1. 1. 2013 přešly na společnost OTE a.s., vedlejší účastnice nebyla ve sporu pasivně legitimovaná. Tento právní názor Nejvyšší soud předestřel ve skutkově obdobné věci již v rozsudku ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 32 Cdo 1264/2019 a několika následných rozhodnutích. Některé z nich se týkaly přímo stěžovatelky. Obecné soudy neviděly důvod se od předchozí rozhodovací praxe odchýlit.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími ERÚ a obecných soudů nesouhlasí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu, vlastnické právo a právo podnikat.
5. Věcně namítá, že závěr o chybějící pasivní legitimaci vedlejší účastnice zabránil obecným soudům zabývat se podstatou sporu, spočívající v řešení existence nároku stěžovatelky na podporu za vyrobenou elektřinu. Pokud by soudy § 54 odst. 13 zákona o podporovaných zdrojích energie vyložily správně, pak by byly povinny posoudit též tuto zásadní otázku. Byť podle stěžovatelky zákon nezakotvuje obligatorní písemnou formu odmítnutí nároku, neznamená to, že by zákonodárce upustil od požadavku, aby z daného právního jednání byl adresátovi zřejmý jeho obsah. Odmítnutí nároku jako právního jednání tak musí být učiněno výslovně, nebo alespoň takovým způsobem, aby byl jeho obsah seznatelný, určitý a srozumitelný. Pouhé nezaplacení faktury tyto požadavky nenaplňuje.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení umožňuje Ústavnímu soudu posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Stěžovatelka nárokovala vůči vedlejší účastnici úhradu za elektřinu dodanou v různých obdobích roku 2011 v několika dalších řízeních. ERÚ i obecné soudy v nich postupovaly shodně jako v aktuálním případě. Ve dvou případech tato rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavními stížnostmi. Ty byly Ústavním soudem usneseními ze dne 8. 1. 2025 sp. zn. II. ÚS 2840/24 a ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 89/25 odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. 8. Ústavní soud ustáleně dovozuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná v případě, kdy v ní tvrzené porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a příslušná ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou či zjevně neopodstatněnou (za všechny srov. usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 192/12). Aktuální ústavní stížnost je jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu orgánů veřejné moci obdobná s předchozími ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, sepsanými stejným advokátem. Jediný rozdíl mezi nynějším případem a případy již posuzovanými Ústavním soudem spočívá v měsíci, za který byla faktura stěžovatelkou vystavena, a výši částky na této faktuře. Uvedené rozdíly nemají vliv na podstatu věci. Ústavní soud proto nenašel důvod pro odchýlení se od dosavadního přístupu. Ani stěžovatelka se vůči dosavadním rozhodnutím nijak argumentačně nevymezuje. Ústavní soud nepovažuje za účelné stěžovatelce svou argumentaci podrobně (potřetí) opakovat, postačí ve zkratce uvést, že šlo v řízeních o výklad a aplikaci podústavního práva, konkrétně § 54 odst. 13 zákona o podporovaných zdrojích energie, a tento výklad obecných soudů nebyl shledán ústavně nesouladným.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu