Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. A. H., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2011 č. j. 18 Co 585/2011-2032 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. srpna 2011 č. j. 13 P 13/2011-1900 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí směřující proti Ing. H. H.
Stěžovatel uvedl, že je otcem nezl. K. H, nar. [rok narození], který byl svěřen do výchovy matky H. H.. Dle mínění otce matka neplní povinnost připravit nezletilého řádně na styk s otcem, neboť syna nevybavuje dostatečným oblečením a dalšími potřebami. Stěžovatel proto před dovolenou plánovanou na první polovinu srpna 2011 požádal soud, aby matku bezodkladně vyzval k plnění jejích povinností. Návrh byl zamítnut, s čímž stěžovatel nesouhlasil a obecným soudům vytkl, že favorizují postavení matky, znevýhodňují stěžovatele a v konečném důsledku poškozují práva nezletilého. Stěžovatel opakovaně zdůraznil, že součástí řádné přípravy nezletilého na styk s druhým rodičem je i jeho dostatečné vybavení (oblečení, obuv a další potřeby).
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Sokolově zamítl návrh otce ze dne 29. 7. 2011, aby soud ve smyslu ustanovení § 272 odst. 2 o. s. ř. bezodkladně vyzval matku, aby se podrobila soudnímu rozhodnutí o povinnosti řádně nezletilého na styk připravit, s upozorněním na následky nesplnění této povinnosti. Soud měl za to, že věci, které matka otci předala pro nezletilého, představovaly základní vybavení a že matka povinnost stanovenou jí rozhodnutím o úpravě styku nezletilého závažným způsobem neporušila. K odvolání otce Krajský soud v Plzni usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť i on považoval vybavení nezletilého matkou pro styk s otcem za dostačující.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel tvrdil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Dopad těchto záruk ve vykonávacím řízení však Ústavní soud posuzuje v míře odpovídající povaze a významu tohoto řízení. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení soudu prvního a druhého stupně vyplynulo, že obecné soudy se stěžovatelovým návrhem zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s jeho námitkami a argumenty vyrovnaly přiměřeným a přezkoumatelným způsobem. Posouzení, zda matka plní svoji povinnost dítě řádně připravit na styk s otcem, je zcela na obecném soudu, který při svém rozhodování vždy vychází z okolností konkrétního případu a obsah neurčitého pojmu "řádné" přípravy vymezuje a posuzuje v kontextu s projednávanou věcí. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nevylučuje přezkum soudního uvážení v individuálních případech, zasahuje však pouze, zjistí-li, že soudem dosažené závěry se zcela vymykají rámci, ve kterém se volná úvaha soudu pohybuje; zpravidla tehdy, nemohou-li závěry soudu vůbec obstát. Takové pochybení v projednávané věci neshledal, z odůvodnění napadených usnesení bylo možno identifikovat rámec, ve kterém se úvahy obecných soudů při hodnocení přípravy syna na styk s otcem pohybovaly. Skutečnost, že stěžovatel řízení nesdílí názor obecných soudů, resp. přikládá hlediskům, jež pro věc samotnou pokládá za určující, jiný význam, nemohlo v projednávané věci přivodit zásah Ústavního soudu. Zásada rovnosti účastníků řízení zaručená v čl. 37 odst. 3 Listiny se týká jejich procesního postavení, v podstatě jde o to, aby účastníci řízení měli stejné, tj. rovnocenné, možnosti k uplatnění svých práv. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by obecný soud stěžovatele jakkoliv v uplatnění jeho procesních práv omezil, stěžovatel ostatně v tomto směru ani žádné tvrzení neuplatnil. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal opodstatněným ani stěžovatelovo tvrzení o porušení dalších ustanovení Listiny či Ústavy, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu