Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CF FLOP, s. r. o., se sídlem [adresa] IČ: [IČO], zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2009 č. j. 44 Co 311/2008-725 a Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. ledna 2008 č. j. 11 C 619/93-578, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. ledna 2010, domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 11 C 619/93 (dále jen "soudní spis"), ze kterého se podává, že stěžovatelka dne 7. ledna 2010 napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí dovoláním, jehož přípustnost uplatňuje podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Jak vyplývá z obsahu soudního spisu (č. listu 729), došlo v posuzované věci podáním dovolání k souběhu ústavní stížnosti a dovolání. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatelka ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv; věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. Odmítnutí ústavní stížnosti pak nikterak právo stěžovatelky na případné posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem nenarušuje, neboť: "Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku" (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podaná ústavní stížnost je proto co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním procesním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání. Z výše vyložených důvodů proto soudkyni zpravodajce nezbylo, než předloženou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. března 2010
Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka