IV. ÚS 1247/07

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 16. 5. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 1. 2006 č. j. 8 C 237/95-220, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na vydání v rozsudku specifikovaných nemovitostí, a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 2. 2007 č. j. 18 Co 282/2006-281, jímž bylo rozhodnutí obvodního soudu, s výjimkou výroku o nákladech řízení, jako věcně správné potvrzeno. Dne 19. 12. 2007 obdržel Ústavní soud další ústavní stížnost, evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 3128/07, jež směřovala proti usnesení městského soudu ze dne 25. 9. 2007 č. j. 18 Co 400/2007-365 a usnesení obvodního soudu ze dne 2. 8. 2007 č. j. 8 C 237/95-356, jimiž bylo v téže věci pravomocně rozhodnuto o nákladech řízení. Řízení o obou návrzích bylo usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2008 č. j. IV. ÚS 1247/07-16 spojeno a věc byla nadále vedena pod sp. zn. IV. ÚS 1247/07.

Dříve, než Ústavní soud přistoupil k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak nebylo, neboť ústavní stížnost stěžovatele byla z důvodu souběhu s dovoláním, podaného vůči týmž rozhodnutím, nepřípustná.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud však stěžovatel možnosti podat dovolání využije, potom běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla dovoláním napadena (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Od účinnosti zákona č. 83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.

Dle sdělení obvodního soudu podal stěžovatel proti rozsudku městského soudu ze dne 9. 2. 2007 č. j. 18 Co 282/2006-281 souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž o tomto dovolání nebylo Nejvyšším soudem doposud rozhodnuto. Jak již Ústavní soud konstatoval, podle platné právní úpravy není nutné podávat souběžně s dovoláním i ústavní stížnost, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu i proti dovoláním napadeným rozhodnutím, a to včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení, počne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustné ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak Nejvyšší soud rozhodne, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze v současné chvíli předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti ovšem stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud jeho dovolání nevyhoví, bude tento moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení. Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2008

Michaela Židlická soudce zpravodaj