IV. ÚS 1267/11

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl ve shora uvedené věci dne 30. 5. 2011 doručen dopis, v němž stěžovatel prohlásil, že odmítá soudce Vlastu Formánkovou, Miloslava Výborného a Michaelu Židlickou, členy IV. senátu Ústavního soudu, protože je považuje za podjaté. Tuto svou námitku podjatosti odůvodnil tím, že uvedení soudci rozhodovali ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2457/09 a usnesením ze dne 6. 1. 2010 - dle stěžovatelova názoru v souladu se zákonem - odmítli návrh jiného stěžovatele. Ačkoliv přitom předmětem přezkumu bylo pouze splnění formálních podmínek přípustnosti návrhu, uvedení soudci vyjádřili svůj názor na advokátní taláry, resp. na ustanovení § 17a zákona o advokacii. Dle stěžovatele, který poukazuje na názor V. Š. v článku "Nepatřičné obiter dictum o talárech advokátů", jenž byl uveřejněn na blogových stránkách Jiné právo, může být rozhodnutí v jeho věci ovlivněno subjektivními názory jednotlivých soudců na užívání talárů. K tomu stěžovatel dodal, že Česká advokátní komora (ČAK) zcela účelově využila zmíněné úvahy a tvrdila, že Ústavní soud nepovažuje ustanovení § 17a zákona o advokacii za protiústavní. Ve snaze obhájit svoji pozici ve věci talárů pak ČAK, resp. její předseda zveřejnil v Bulletinu advokacie č. 4/2011 úvodník, v němž konstatuje, že "nezbude představenstvu než připravit a provést příslušná zákonná i organizační opatření". Toto vyjádření prý není náhodné, protože předseda ČAK se dne 6. 4. 2011 dostavil na jednání Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny a navrhl, aby byl § 17a zákona o advokacii doplněn o třetí odstavec, tento návrh pak oficiálně předložil jeden poslanec a toto ustanovení bylo posléze schváleno. Uvedená "legislativní činnost" ČAK ve spojení s názorem vysloveným v citovaném usnesení Ústavního soudu má dle stěžovatele vést k vyloučení jmenovaných soudců z projednání a rozhodování jeho věci.

Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Dle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Soudkyně Vlasta Formánková a Michaela Židlická ve svém vyjádření ke shora uvedenému podání shodně uvedly, že se podjaté být necítí a že skutečnost, že v rámci své předchozí rozhodovací činnosti IV. senát vyjádřil právní názor na ústavní konformitu § 17a zákona o advokacii, u jeho členů "poměr k věci" ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nezakládá. Soudce Miloslav Výborný ve svém vyjádření rovněž uvedl, že se podjatý být necítí, přičemž dodal, že nemá k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům a ani k zástupci stěžovatele žádný poměr, pro který by bylo možno mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatel své odmítnutí soudců Vlasty Formánkové, Miloslava Výborného a Michaely Židlické zdůvodňuje jejich údajně vadným postupem ve věci sp. zn. IV. ÚS 2457/09, spočívajícím v tom, že se v odůvodnění usnesení ze dne 6. 1. 2010 nad rámec rozhodovacích důvodů vyjádřili k otázce užívání talárů advokáty, případně (také) tím, že byl jejich postoj k této záležitosti kladný. Dle názoru Ústavního soudu však rozhodování ústavního soudce v jiných věcech vedených před Ústavním soudem, včetně prezentace jeho názorů v odůvodnění vydaných rozhodnutí, je projevem samotného výkonu ústavního soudnictví, a tudíž okolnosti spočívající v této činnosti důvodem pro vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci být nemohou (viz § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario, srov. také § 14 odst. 4 občanského soudního řádu; k výjimkám viz Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2007, s. 178, bod. 18, a dále Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, s. 123, bod 7). Možno v této souvislosti dodat, že III. senát, rozhodující podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vůbec není oprávněn přezkoumávat procesní postup IV. senátu a jím vydaná rozhodnutí, a tudíž tvrzení o údajném pochybení, na němž je námitka podjatosti postavena, nelze pokládat za relevantní. Nesouhlasí-li (snad) stěžovatel s názory soudců, které byly vysloveny ve shora zmíněném usnesení, ani tato skutečnost důvodem pro vyloučení soudců nemůže být, protože není možné (a bylo by to v rozporu s právem na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), aby si tímto způsobem některý z účastníků řízení "vybíral" soudce podle toho, zda mu vyhovují jeho právní názory v předchozích rozhodnutích vyslovené [ostatně ani dřívější veřejná prezentace právního názoru soudce k odborné otázce by dostatečným důvodem pro vyloučení soudce být neměla (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, s. 122, bod 5)]. Jde-li o argumentaci postupem ČAK či jejího předsedy, Ústavní soud ani ji neshledal relevantní, neboť z uváděných skutečností žádný poměr soudců ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu neplyne. S ohledem na to, že žádné okolnosti, naplňující podmínky shora citovaných ustanovení zákona o Ústavním soudu, nebyly shledány, III. senát Ústavního soudu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2011

Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Odůvodnění

Dne 29. 4. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byl odmítnut stěžovatelův návrh na zrušení opatření obecné povahy - usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 8. 6. 2010, číslo 4/2010, kterým se stanoví vzhled stavovského oděvu advokáta. Nejvyšší správní soud měl totiž za to, že citované usnesení představenstva České advokátní komory není opatřením obecné povahy, neboť nesplňuje jeho formální znaky. Tento postoj přitom stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká - podle něj měl citované usnesení představenstva České advokátní komory hodnotit materiálním pohledem, v souladu s judikaturou Ústavního soudu; pokud by tak učinil, musel by podle stěžovatele dospět k závěru, že v případě již zmiňovaného usnesení se o opatření obecné povahy jedná. V ústavní stížnosti uvedeným stěžejním důvodem, proč stěžovatel zrušení usnesení žádal, bylo zakotvení povinnosti advokátů nechat si stavovský oděv vyrobit u konkrétního dodavatele zvoleného Českou advokátní komorou. Stěžovatel dovozuje, že nemožnost nechat si stavovský oděv vyrobit u jiného dodavatele má ústavněprávní relevanci (Nejvyšší správní soud tak ve svém důsledku porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces).

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Tu lze poukázat na čl. 83 Ústavy, který stanoví, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti; již z toho plyne, že není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem podústavního práva, neboť tato povinnost v zásadě svědčí soudům obecným.

Při posuzování předmětného případu vyšel Ústavní soud především ze skutečnosti, že usnesení představenstva České advokátní komory číslo 4/2010 z 8. 6. 2010, zahrnující mimo jiné povinnost advokáta nechat si vyrobit stavovský oděv u Českou advokátní komorou zvoleného výrobce, bylo usnesením představenstva České advokátní komory ze dne 14. 6. 2011 (publikovaným ve Věstníku České advokátní komory číslo 2/2011, částka 2/2011, strana 42) změněno tak, že advokát si může nechat stavovský oděv zhotovit u některého z dodavatelů stanovených Českou advokátní komorou (již tedy nejde toliko o jednoho dodavatele) anebo si může nechat oděv zhotovit samostatně u jím zvoleného výrobce.

Za této situace je ovšem stěžovatelem navrhovaná kasace ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu nadbytečná, neboť povinnost vyžadovaná Českou advokátní komorou po stěžovateli, proti které ve svém důsledku jak v řízení před Nejvyšším správním soudem, tak v řízení před Ústavním soudem brojil, odpadla. Teorie a praxe ústavního soudnictví přitom vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu bezprostředního a přítomného zásahu, tzv. "mootness" [např. v praxi Spolkového ústavního soudu SRN "unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit" - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar und Handbuch. Heidelberg 1992 (Hrsg. von D. C. Umbach und T. C.), s. 1174n.], tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení. Jinými slovy řečeno, z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je zásadně povolán zasáhnout jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele a jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední (a to nikoliv jen ve vztahu k byť stále formálně existujícímu rozhodnutí, ale zejména k tomu, zda společenská dysfunkce, proti níž stěžovatel v soudním řízení brojil, skutečně stále trvá). Tato podmínka v právě projednávané věci zjevně splněna není.

Za daného stavu Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. října 2011

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu