Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Tělocvičné jednoty Sokol Olomouc, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2011 č. j. 7 Cmo 18/2011-666, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. listopadu 2010 č. j. 10 Cm 208/1996-649, jímž došlo k zamítnutí návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku tohoto soudu ze dne 30. prosince 2009 č. j. 10 Cm 208/1996-560 (§ 58 odst. 1 o. s. ř.) a dále k zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel napadl včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností. Tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle přesvědčení stěžovatele odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., a to v důsledku neakceptování hledisek a skutečností podrobně popsaných v návrhu. Stěžovatel má stručně shrnuto za to, že pokud po odpadnutí překážky, jež zapříčinila zmeškání lhůty k podání odvolání, ve lhůtě patnácti dnů po tomto odpadnutí nastala opět skutečnost kvalifikovatelná jako "omluvitelný důvod", měl k tomu odvolací soud odpovídajícím způsobem přihlédnout, tj. prominutí zmeškání lhůty prominout (opět) potud, že měl přihlédnout k této skutečnosti (omluvitelnému důvodu) obdobně jako při "stavení lhůty" s důsledky z toho plynoucími. Vycházeje z tohoto svého přesvědčení, domáhal se stěžovatel, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Nutno říci, že Vrchní soud v Olomouci se nikoliv nevýznamnými věcnými argumenty stěžovatele, opakovanými v ústavní stížnosti, náležitě zabýval a jakkoliv je nebagatelizoval. Nečiní tak při svých úvahách ani Ústavní soud. Stěžovatel ve svých stížnostních námitkách odhlíží od toho, že Vrchní soud v Olomouci odůvodnil své rozhodnutí (rovněž) tím, že stěžovatelem v argumentaci užitý pojem "stavení lhůty" upravuje pouze hmotné právo (kupř. § 112 obč. zák.), procesní právo tuto možnost nezná a nepřipouští. Konstatoval, že stěžovatel po odpadnutí překážky, jež založila zmeškání lhůty pro podání odvolání, měl na podání odvolání (případně i nesplňující všechny zákonem požadované náležitosti) lhůtu patnácti dnů do 18. května 2010, přičemž omluvitelné důvody, které měly u zmocněnce stěžovatele nastat znovu v době od 15. května 2010, považoval z pohledu plynutí této patnáctidenní lhůty v návaznosti na uvedené (již) za právně bezvýznamné. Tento závěr stěžovatel argumentačně nekonfrontuje, resp. nenabízí jiný zákonem podložený argumentační rámec jemu konkurující, a výrazem interpretační svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), za Vrchním soudem v Olomouci popsaných konkrétních okolností, dle Ústavního soudu není. V důsledku toho byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2011 Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu