Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nippertem, advokátem, se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 4. 2010 č. j. 12 C 53/2008-160, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2011 č. j. 25 Co 383/2010-194, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 4. 5. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy, jež jsou garantovány zejména článkem 3 odst. 3, článkem 4 odst. 1 a článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, přitom byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.110,- Kč s příslušenstvím jako nedoplatek na vodném a stočném. Stěžovatel v této souvislosti obecným soudům zejména vytýká, že jeho věc posuzovaly zaujatě (ve prospěch žalobkyně), provedené důkazy nehodnotily objektivně a ve všech souvislostech.
Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, usnesení č. 43, str. 421). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Nadto má Ústavní soud za to, že soudy se žádných stěžovatelem namítaných pochybení nedopustily. Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. května 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu