Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu V. E., bez právního zastoupení, směřující proti rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 3/2007, a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 10 To 107/2008, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil se nekvalifikovaným podáním, kdy nebyl právně zastoupen, v němž uvedl, že návrh podává z opatrnosti pro zachování lhůty. Napadené rozhodnutí mu bylo doručeno dne 24. března 2009 a advokátní komorou mu již byla ustanovena právní zástupkyně, která je však na mateřské dovolené. S ohledem na tyto okolnosti podal návrh sám a požádal o poskytnutí lhůty k odstranění vad. Ústavní soud k návrhu zjistil, že proti shora uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel dne 13. května 2009 dovolání. Ústavní soud si od Krajského soudu v Hradci Králové vyžádal rovněž stejnopis dovolání.
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jak výše uvedeno, navrhovatel podal dovolání tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá tedy před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizací zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť navrhovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud tak činí právě i s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR o dovolání doposud nerozhodl. Za dané situace tedy Ústavní soud nevyzýval navrhovatele k odstranění vad podání, neboť i poté by rozhodl shodně. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2009
Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka