Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného JUDr. Janou Špičkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. 26 Cdo 5039/2015, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci a 2) Mgr. M. K., soudního exekutora Exekutorského úřadu Šumperk, se sídlem v [adresa] jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 25. 4. 2016, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2016 a doplněné podáním ze dne 15. 6. 2016, doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2016, S. M. (dále jen "povinný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o dovolání. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti. Proti povinnému je vedena exekuce z titulu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2012 č. j. 16 Co 43/2012-157, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit oprávněnému Zemědělskému družstvu Dubicko na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 15 600 Kč v určené lhůtě. Povinný učinil několik podání, jejichž obsahem byl návrh na zastavení exekuce, jemuž soudní exekutor nevyhověl a podání odmítl pro neurčitost. Dne 27. 6. 2014 usnesením č. j. 40 Co 362/2014-032 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení soudního exekutora Mgr. M. K. ze dne 15. 4. 2014 č. j. 139 EX 00869/14-028 změnil tak, že "Podání povinného ze dne 24. 2. 2014 ve znění podání ze dne 28. 2. 2014, 7. 3. 2014, 28. 3. 2014 a ze dne 10. 4. 2014 se neodmítá." Podle odvolacího soudu důvod k odmítnutí podání povinného pro neurčitost nebyl dán; v dalším řízení proto soudní exekutor bude postupovat dle ustanovení § 55 ex. řádu a věc v případě nesouhlasu se zastavením exekuce předloží Okresnímu soudu v Šumperku, který se bude věcí zabývat meritorně, neboť jde o zákonnou povinnost exekučního soudu. Dne 1. 3. 2016 usnesením sp. zn. 26 Cdo 5039/2015 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 6. 2014 č. j. 40 Co 362/2014-032 odmítl. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že povinný nebyl k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován), protože napadeným rozhodnutím bylo povinnému plně vyhověno a nevznikla mu ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit. Toto rozhodnutí bylo předmětem ústavní stížnosti. III.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil domněnku, že postupem dovolacího soudu "bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod tím, že dovolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 241 o. s. ř. a advokáta mu na průběh dovolacího řízení neustanovil a ústně věc neprojednal."
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny neprojednáním jeho dovolání dovolacím soudem.
Ústavní soud je toho názoru, že dovolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí stručně, nicméně přehledně a srozumitelně, vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl k podání dovolání subjektivně legitimován; porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.
Návrh stěžovatele na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, postrádal jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, a byl proto též shledán zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud konstatuje, že ke dni podání ústavní stížnosti o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Z toho důvodu by - po celkovém posouzení řízení o zastavení exekuce - mohla být ústavní stížnost též odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), a návrh s ní spojený podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. července 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu