Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Plzeň - Bory, P. O. BOX 335/3-2, Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. Olgou Němcovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 6 To 148/2013, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 PP 20/2013, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 26. 4. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná tak, aby splňovala základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí okresního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TrZ"). Rovněž se také stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, jímž tento soud zamítl stížnost stěžovatele směřující proti zmiňovanému rozhodnutí okresního soudu. Soudy přitom podle stěžovatelova názoru porušily jeho základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 8 odst. 2, v čl. 40 odst. 5, v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně stěžovatel krajskému soudu vytýká, že o jeho stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání, čímž stěžovateli zamezil v řádném uplatnění jeho argumentace. Oběma soudům pak stěžovatel vytýká (souhrnně řečeno), že v jeho případě špatně vyhodnotily aspekt vedení řádného života po propuštění podle § 88 odst. 1 TrZ.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
Ústavní soud v minulosti vyložil, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (sp. zn. IV. ÚS 70/09; U 10/53 SbNU 863). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
Ke stěžovatelově argumentaci pak Ústavní soud toliko stručně odkazuje zejména na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Stěžovatel opakovaně vykonává trest odnětí svobody za majetkovou kriminalitu (podvody, zpronevěra). V žádosti o podmíněné propuštění, tak jak ji v ústavní stížností napadeném usnesení rekapituluje okresní soud, když stěžovatel ve své podstatě k této rekapitulaci ničeho nenamítá, stěžovatel mimo jiné uvedl, že před nástupem do výkonu trestu pracoval načerno, o zaměstnání po případném podmíněném propuštění se zatím nestaral - přihlásil by se na úřad práce. Stěžovatel rovněž podle odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení okresního soudu nenastoupil sám do výkonu trestu, z něhož nyní usiluje o podmíněné propuštění, byl tam dodán teprve Policií České republiky.
Z těchto skutečností lze i podle Ústavního soudu usuzovat, že i přes opakované působení výchovně-nápravných zařízení nedošlo u stěžovatele k nápravě predikující vedení řádného života po případném podmíněném propuštění.
Rozhodoval-li krajský soud o stěžovatelově stížnosti v neveřejném zasedání, pak tím stěžovatelova práva neporušil, neboť v řízení nedošlo k žádné argumentační či formálně-právní změně vyžadující vyjádření protiargumentů stěžovatelem [srovnej k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu z 12. 5. 2011 sp. zn. III ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)].
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu