Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. A. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, AK se sídlem v [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 čj. 29 Cdo 4961/2009-155, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2009 čj. 14 Cmo 309/2008-125 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008 čj. 31 Cm 207/2005-87 (31 Cm 268/2005) takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Návrhem podaným telefaxem dne 10. 5. 2010 doplněným včas k poštovní přepravě předaným originálem se Ing. A. H. [dále též "navrhovatel a)" nebo "stěžovatel"] domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady obchodní společnosti Povltavské mlékárny, a. s., se sídlem v [adresa] (dále jen "obchodní společnost") ze dne 27. 9. 2005, kterým bylo rozhodnuto o přechodu všech akcií obchodní společnosti, které nebyly ve vlastnictví hlavního akcionáře, na hlavního akcionáře. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 31. 1. 2008 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") mj. zamítl návrh navrhovatelů a) a b) na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady obchodní společnosti ze dne 27. 9. 2005 (výrok I.) a rozhodl o povinnosti navrhovatele a) k úhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že v projednávaném případě nebyly dány jakékoliv zákonné důvody pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Dne 25. 5. 2005 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání navrhovatele a) rozhodnutí nalézacího soudu ve výrocích I. a II. potvrdil a plně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu. V odůvodnění se s odvolacími námitkami podrobně vypořádal. Dne 16. 12. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání navrhovatele a) odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Mimo jiné poukázal (stejně jako nalézací a odvolací soud) na skutečnost, že určení výše protiplnění s ohledem na ustanovení § 183k odst. 5 obch. zák. důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady není. V odůvodnění se podrobně vypořádal s dovolacími námitkami. III.
V části III. ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval s právním posouzením jeho věci nalézacím soudem, které považoval za zcela nesprávné, a ve svých důsledcích porušující právo na spravedlivý proces (které je dle jeho názoru nutno chápat jako "otevřený systém hodnot právních i morálních, jež mohou přispět ke spravedlivosti procesu"). Právo na zákonného soudce bylo dle tvrzení stěžovatele porušeno tím, že obecné soudy v jeho věci svévolně nepředložily Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se řádné implementace tzv. třinácté směrnice 2004/25/ES.
Závěrem stěžovatel shrnul, že jednáním účastníků řízení bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. Podstata ústavní stížnosti spočívala zejména v tvrzení stěžovatele, že řízení před obecnými soudy bylo nespravedlivé, a to především pokud šlo o právní závěry nalézacího soudu, s nimiž nesouhlasil a které považoval za důsledek vadné aplikace relevantních ustanovení obchodního zákoníku. Tvrzení a argumenty uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti korespondovaly těm, které již uplatnil v žalobě, odvolání a dovolání, s nimiž se dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně, srozumitelně a přehledně vyrovnaly. Z podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší, jak stěžovatel sám již v ústavní stížnosti (na str. 17) správně naznačil.
Tvrzení stěžovatele o porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud shledal rovněž zjevně neopodstatněným; i když k zásahu do vlastnického práva stěžovatele napadenými rozhodnutím nepochybně došlo, jednalo se o zásah na základě zákona a tudíž ospravedlněný podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Rovněž nebyly shledány jakékoliv náznaky porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny; v tomto směru ostatně ústavní stížnost neobsahovala jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
Pro uvedené jinak postačí na rozhodovací důvody obsažené v rozhodnutích obecných soudů odkázat, neboť znovu opakovat to, co již bylo těmito soudy přiléhavě a srozumitelně vysvětleno, bylo by nepřípadně formalistické.
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu