IV. ÚS 1361/12

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo, podle kterého mají být daně a poplatky ukládány jen podle zákona, zakotvené v čl. 11 odstavci 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny, záruka, že státní moc lze uplatňovat jen v mezích zákona způsobem stanoveným v zákoně, zakotvené v čl. 2 odstavci 2 Listiny a v čl. 2 odstavci 3 Ústavy České republiky. Finanční úřad v Hradci Králové doměřil stěžovateli platebním výměrem ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 267456/09/228915604854, daň z příjmu fyzických osob ve výši 13.346,- Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto výměru Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 8. června 2010, č.j. 3766/10-1100-604124, zamítlo. Správní žalobu shora citovaným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové zamítl, následnou kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal okolnosti za nichž finanční orgány ani správní soudy neuznaly jeho dar jako odečitatelnou položku k dani z příjmu. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel poskytl dar subjektu ("Spolku"), jehož byl, i s manželkou, členem, podílel se na jeho činnosti, a který naopak hradil některé jejich náklady. Orgány veřejné moci posoudily toto jednání jako zneužití práva, byť všichni jednali v souladu se zákonem. K tomu Nejvyšší správní soud odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu k dané problematice, konkrétně sp. zn. 1 Afs 107/2004 a 2 Afs 7/2007, respektive nálezu sp. zn. III. ÚS 374/06. Stěžovatel však s provedenými závěry nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že na jeho případ se uvedené judikáty nevztahují. K napadeným rozhodnutím pak dále poznamenal, že je nedokonalostí právní úpravy vystaven situaci, kdy jedná v souladu se zákonem, jeho jednání je však posouzeno nepříznivě. Tím je v projednávaném případě na obyčejného daňového poplatníka kladena nepřiměřená povinnost být důkladně seznámen s komplexem příslušné právní úpravy. Soudy se navíc vůbec nevypořádaly s argumentací stěžovatele, že k využití prostředků Spolku měla přístup řada dalších osob. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Af 102/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Ze spisu krajského soudu se předně podává, že stěžovatel předkládal shodnou argumentaci již ve správní žalobě a v kasační stížnosti. Opakovaně namítal, že částka daru, kterou poskytl Spolku, mu nebyla "vrácena", ale byla použita na činnost Spolku a na úhradu aktivit jiných členů. Argumentoval rovněž nepřípadností aplikované judikatury a nesouhlasil s tvrzeným zneužitím zákona. Správní soudy se jeho námitkami řádně zabývaly a uvedly, proč tyto neshledaly za důvodné. Krajský soud tak například konstatoval, že Spolek stěžovateli a jeho rodinným příslušníkům neposkytnul příspěvek ve výši odpovídající daru za ten který jednotlivý rok. V některé roky stěžovatel neposkytl Spolku žádný dar, a přesto příspěvek stěžovatel získal, v jiné roky zase výše jeho daru příspěvek překročila. Proto dle krajského soudu nelze na jednotlivé příspěvky a dary nahlížet jednotlivě, ale v jejich souhrnu. Zde je pak účelovost jednání stěžovatele patrná a je patrná rovněž skutečnost, že darovaná částka je fakticky použita pro osobní potřeby dárce. Soudy rovněž správně posoudily aplikovatelnost příslušné judikatury pro projednávaný případ. Ústavní soud je, jak i sám stěžovatel konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem je chránit základní práva chráněná ústavním pořádkem, respektive posuzovat intenzitu zásahu v případě konfliktu zaručených práv. V daném případě se tedy jednalo o posouzení, zda postup či právní úprava v aplikovaném rozsahu nezasáhla do práva stěžovatele zakotveného v čl. 11 odstavci 5 Listiny, případně zda stát svým jednáním nevykročil z mezí stanovených zákonem. Takovéto pochybení Ústavní soud neshledal. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti konstatoval komplexnost a složitost právní úpravy. Fakt, že si vyložil jednu jeho část izolovaně, bez příslušného kontextu v dané právní úpravě, není možno klást k tíži orgánu veřejné moci, respektive nedostatku zákona. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu správního soudu patrné, soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o správnosti postupu finančních orgánů. V řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu