IV. ÚS 1362/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel působí v zemědělství. V minulosti získal od vedlejšího účastníka v rámci programu "Podpora nákupu půdy" finanční prostředky ve výši cca 250 tisíc Kč, určené na snížení úrokového zatížení úvěru na nákup zemědělské půdy. Podpora byla poskytnuta na základě dvou smluv uzavřených mezi stěžovatelem jako fyzickou osobou a vedlejším účastníkem. Při pozdější kontrole vedlejší účastník zjistil, že stěžovatel nehospodařil na s podporou nakoupených pozemcích v souladu s podmínkami uzavřených smluv, neboť pozemky propachtoval obchodní společnosti Velkostatek Hůrka, a. s. (dále jen jako "Velkostatek"). V roce 2020 proto vedlejší účastník vyzval stěžovatele k vrácení vyplacené podpory.

2. Protože stěžovatel výzvě nevyhověl, domáhal se vedlejší účastník navrácení podpory žalobou. Okresní soud v Chebu žalobě vyhověl s tím, že stěžovatel porušil ustanovení smluv s vedlejším účastníkem, podle kterých nakoupená půda nesmí být předmětem smluvního převodu ani pronájmu po celou dobu trvání smluvního vztahu s vedlejším účastníkem bez jeho písemného souhlasu. Za nedůvodnou označil obranu stěžovatele, že jako jediný jednatel a společník Velkostatku půdu fakticky propachtoval sám sobě. I za těchto podmínek je Velkostatek jako obchodní společnost odlišným subjektem od stěžovatele a nebyl součástí žádosti o podporu a následně uzavřených smluv. Nepřisvědčil ani námitce promlčení uplatněné stěžovatelem. Stěžovatel ve smlouvách jednostranně souhlasil s prodloužením promlčecích dob veškerých ve smlouvách obsažených práv vedlejšího účastníka na 10 let. Toto ujednání není neurčité či nesrozumitelné, netrpí nedostatkem projevu vůle, stěžovatel jako podnikatel nebyl v pozici slabší strany.

3. Odvolací soud se s výše shrnutými závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil a jeho rozhodnutí napadeným rozsudkem potvrdil. Dovolání stěžovatele shledal Nejvyšší soud částečně nepřípustným a částečně vadným.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že nadepsanými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces a základní právo na rovné zacházení.

5. Primárně namítá chybné posouzení totožnosti subjektů těžících z podpory. Podle něj Velkostatek není odlišný od stěžovatele jako fyzické osoby, odlišnost je toliko formální ve smyslu rozdílného identifikačního čísla. Není pochyb o tom, že jako jediný společník a jednatel Velkostatku realizuje jeho prostřednictvím veškerá právní jednání on sám, tj. takto vykonává svou podnikatelskou činnost. Obecné soudy včetně soudu dovolacího nezohlednily ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2999/2016), podle které v případě působení osoby jako jediného společníka a jednatele obchodní společnosti představuje taková forma podnikání výkon nezávislé práce na základě živnostenského oprávnění. Z toho plyne, že rovněž podnikání stěžovatele prostřednictvím Velkostatku je výkonem nezávislé práce stěžovatele na základě živnostenského oprávnění. Zároveň stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí dovolacího i odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněno a trpí nepřezkoumatelností, neboť se oba obecné soudy s otázkou formy výkonu podnikatelské činnosti stěžovatele řádně nevypořádaly.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud žádné protiústavní vady v postupu obecných soudů neshledal. Stěžovatel vznášel obdobné námitky jako nyní již ve své minulé ústavní stížnosti, která byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 13. 5. 2025 sp. zn. III. ÚS 2839/24. V této věci nicméně šlo primárně o zodpovězení otázky, zda je pro řešení sporu příslušná občanskoprávní nebo správní větev obecného soudnictví. Navzdory i v současnosti zastávanému opačnému přesvědčení stěžovatele platí první varianta, čemuž odpovídá postup v aktuálně přezkoumávaném řízení.

9. Ústavní stížnost se v zásadě opírá o jediné tvrzení: stěžovatel neporušil podmínky smluv o podpoře, neboť pozemky propachtoval Velkostatku a ten je materiálně shodným subjektem jako stěžovatel coby fyzická osoba. Obecné soudy nezpochybnily skutkový stav, tj. že stěžovatel byl (je) jediným společníkem a jednatelem Velkostatku. Zároveň ale odkázaly na ustálenou judikaturu i doktrínu, jednoznačně odlišující fyzickou osobu jako samostatnou nezávislou osobu od obchodní společnosti jako samostatné právnické osoby, bez ohledu na vztah dané fyzické osoby k obchodní společnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu citované v bodu 13 napadeného usnesení dovolacího soudu). Tento výklad lze i podle rozhodnutí Ústavního soudu považovat v podstatě za nepochybný (výslovně např. nález ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2445/09). Nerozporuje jej ani stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2999/16. Ten pouze dovodil, že mezi fyzickou osobou jako jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti a touto obchodní společností nemůže vzniknout zaměstnanecký vztah, nikoliv že by daná fyzická osoba vykonávala svou podnikatelskou činnost prostřednictvím obchodní společnosti. Zde shrnuté závěry obecných soudů nepovažuje Ústavní soud za protiústavní. Napadená rozhodnutí netrpí ani nepřezkoumatelností, o čemž ostatně nejlépe svědčí rozsáhlost ústavní stížnosti, která se proti argumentaci obecných soudů vymezuje.

10. Ústavní soud nepopírá, že "běžný" zemědělec může být právním laikem a nemusí v praxi vnímat rozdíl mezi tím, zda například sklízí a prodává obilí jako podnikající fyzická osoba nebo jediný jednatel či společník obchodní společnosti. To ale zároveň neznamená, že by toto odlišení naplňovalo stěžovatelem poukazované znaky přepjatého formalismu - naopak je na něm postavena celá konstrukce podnikání prostřednictvím právnických osob. Při poskytování dotací navíc poskytovatel prověřuje splnění podmínek dotace na straně konkrétního (nezaměnitelného) subjektu. Podle informací obsažených v přezkoumávaných rozhodnutích má stěžovatel vysokoškolské vzdělání a z pozice podnikatele s vedlejším účastníkem dlouhodobě spolupracoval, bylo proto v jeho schopnostech pochopit a dodržet podmínky ze smluv přinášejících mu jednostranný finanční prospěch. Ostatně jak již bylo shora uvedeno, smlouvy dokonce propachtování pozemků a priori nevylučovaly, o získání požadovaného souhlasu vedlejšího účastníka se však stěžovatel zjevně ani nepokusil.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu