IV. ÚS 1383/12

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 16. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"). Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu č. j. 117 Ec 89/2011-19 ze dne 19. 1. 2012 bylo vyhověno žalobě stěžovatelky, právní nástupkyně Dopravního podniku města Hradce Králové, a. s., proti N. F., o zaplacení částky 1.008,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu (výrok I.). Přestože byla stěžovatelka zcela úspěšná, okresní soud jí na náhradě nákladů řízení přiznal toliko 300,- Kč reprezentujících zaplacený soudní poplatek (výrok II.). Ve vztahu k náhradě nákladů právního zastoupení okresní soud dovodil, že tyto nebyly stěžovatelkou účelně vynaloženy. Poukázal přitom zejména na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 a v této souvislosti konstatoval, že právní zástupce stěžovatelky podal u okresního soudu více zjevně typových žalob, lišících se pouze osobními a časovými údaji. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení překvapivě a v rozporu s principy právní jistoty a rovnosti účastníků řízení, neboť jiný senát tohoto soudu jí v obdobných věcech přiznal právo na náhradu nákladů zastoupení v plném rozsahu. Dle jejího názoru si okresní soud počínal svévolně, neboť své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nezohlednil v něm konkrétní okolnosti případu, tedy především se vůbec nezabýval otázkou, jaké náklady stěžovatelce skutečně vznikly. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že jí v řízení před okresním soudem mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů v plném rozsahu, tzn. ve výši 8 220,- Kč, a jestliže se tak nestalo, konstituoval postup okresního soudu vedoucí k negaci jejího práva na náhradu nákladů právního zastoupení neoprávněný zásah do jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výrok II. rozsudku okresního soudu č. j. 115 Ec 96/2011-25 ze dne 13. 2. 2012 svým nálezem zrušil.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce zcela totožnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1197/12 ze dne 16. 5. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k nepřiznání stěžovatelkou uplatněných nákladů řízení, jakož i postup, jenž vydání napadeného rozhodnutí předcházel, je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto na citované rozhodnutí pro stručnost v plném rozsahu odkazuje. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu