Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. N., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem [adresa] Blansko, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015 č. j. 53 Co 518/2014-104 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016 č. j. 30 Cdo 4219/2015-120, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku postupu soudů, které mu nepřiznaly přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 59 217 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 1073/2002. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 10. 2014 č. j. 10 C 229/2012-79 jeho žalobu zamítl. Na základě odvolání stěžovatele potvrdil Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).
Pokud jde o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, není Ústavní soud zásadně oprávněn vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zákonných kritérií ze strany civilních soudů, ledaže by jejich závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak soud zhodnotil tu kterou okolnost, respektive s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Ústavnímu soudu přísluší toliko posoudit, zda soud při hodnocení odpovědnosti státu a při případném stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích ze zákonných ustanovení a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnil (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 nebo II. ÚS 3005/14).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná. Soudy v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů zamítly žalobu stěžovatele. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy řídily a které předpisy aplikovaly. Také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 nebo 30 Cdo 3412/2011; všechny dostupné na http://www.nsoud.cz) objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13 nebo IV. ÚS 2410/15).
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se mu garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Jaromír Jirsa předseda senátu