IV. ÚS 1393/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Na návrh stěžovatelky (oprávněné) byla u Obvodního soudu pro Prahu 1 vedena exekuce prodejem nemovité věci [pozemku, jehož součástí je stavba - rodinný dům (dále jen "nemovitost")] podle exekučního titulu, jímž je soudem schválený smír mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem (povinným) o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví k nemovitosti.

3. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím změnil usnesení obvodního soudu ze dne 9. 6. 2025 č. j. 48 EXE 97/2025-37, jímž byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce, tak, že návrhu vyhověl a exekuci zastavil (výrok I). Dále stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 88 269,50 Kč (výrok II) a soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 2 420 Kč (výrok III). Městský soud vyšel z toho, že podle exekučního titulu byl na návrh stěžovatelky pověřen soudní exekutor Mgr. T. V., Exekutorský úřad Pardubice, provedením exekuce prodejem nemovitosti s tím, že výtěžek zpeněžení bude mezi stěžovatelku a vedlejšího účastníka rozdělen rovným dílem. Ještě před vydáním exekučního titulu ovšem uzavřeli účastníci dohodu o narovnání, která mj. upravovala podmínky realizace vzájemných práv, včetně způsobu prodeje nemovitosti prostřednictvím realitní kanceláře za nejlepší nabídku. Městský soud dovodil, že byla-li uzavřena dohoda o narovnání týkající se způsobu prodeje nemovitosti, a stěžovatelka přesto podala exekuční návrh, aniž by svůj závazek z dohody splnila, je dán důvod k jejímu zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Ohledně náhrady nákladů řízení uvedl, že to byla stěžovatelka, která zavinila zastavení řízení, a proto je povinna k jejich náhradě vedlejšímu účastníkovi. Tarifní hodnotu stanovil podle § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z ceny nemovitosti ve výši 1 460 000 Kč. Vycházel přitom ze znaleckého posudku, který byl předložen v řízení, v němž byl schválen soudní smír.

4. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Uvedl, že městský soud nepřezkoumával exekuční titul, ale posuzoval, zda v souvislosti s exekučním titulem existovala mezi účastníky dohoda, která by práva a povinnosti z exekučního titulu modifikovala. Možnost účastníků řízení dohodnout si před vydáním či po vydání exekučního titulu konkrétní podmínky realizace vzájemných práv a povinností vyplývajících z exekučního titulu přitom připouští i judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4289/2013 nebo ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1962/2004). Dospěl-li městský soud k závěru, že způsob prodeje nemovitosti byl v dohodě ujednán, postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, umožňující dohodnout si i mimo exekuční titul vzájemná práva či povinnosti s výkonem exekučního titulu související. Námitkou, že se městský soud nezabýval neplatností dohody o narovnání, pak stěžovatelka uplatňovala vadu řízení, k níž by Nejvyšší soud mohl přihlédnout pouze, bylo-li by dovolání přípustné. Při rozhodování o nákladech dovolacího řízení vyšel z tarifní hodnoty stanovené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv v tom, že obecné soudy fakticky znemožnily vykonatelnost pravomocného soudního rozhodnutí a rovněž opomenuly její klíčovou právní argumentaci. Soudní smír se stal v podstatě nevykonatelným, neboť realizace práv stěžovatelky je podmíněna postupem podle dřívější dohody (prodej prostřednictvím realitní kanceláře), který ale vyžaduje aktivní součinnost vedlejšího účastníka. Tím se vedlejší účastník může vyhýbat splnění soudně uložené povinnosti. Obecnými soudy zvolený výklad vede k nemožnosti exekučně vymoci právo přiznané soudem. Nejvyššímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její argumentací poukazující na odlišnosti stávající věci od judikatury aplikované městským soudem, jakož i s jejím návrhem na odklon od dosavadní judikatury. V této souvislosti poukazovala na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2025 č. j. 20 Co 617/2025-46, v němž měl jmenovaný soud ve skutkově a právně shodné věci zastávat opačný názor, tedy že předchozí dohoda o způsobu zpeněžení nemovitosti nevtělená do soudního smíru nemůže blokovat jeho vykonatelnost. Nesprávným posouzením přípustnosti dovolání Nejvyšší soud fakticky odepřel stěžovatelce soudní ochranu. Podle stěžovatelky dohoda o narovnání zasahuje do obsahu exekučního titulu a mění jej, když místo nuceného prodeje nemovitosti podmiňuje její prodej vyklizením a součinností prostřednictvím realitní kanceláře.

6. Další pochybení spatřuje v tom, že se městský soud nezabýval její námitkou ohledně absolutní neplatnosti dohody o narovnání z důvodu počáteční nemožnosti plnění. Absolutně neplatná dohoda nevyvolává právní účinky a nemůže představovat jiný důvod, pro který nelze exekuční titul vykonat a způsobit zastavení exekuce. Poukazuje na to, že prodej nemovitosti vázaný na její vyklizení nelze provést, neboť je obývána imobilní osobou odkázanou na celodenní péči. Posoudil-li Nejvyšší soud tuto námitku jen jako procesní vadu řízení, dopustil se přepjatého formalismu.

7. Stěžovatelka dále nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech řízení. Tarifní hodnotou neměla být cena celé věci, nýbrž se od celkové ceny měla odečíst cena podílu stěžovatelky. Městský soud postupoval v rozporu s § 8 odst. 5 advokátního tarifu. Není důvod, aby se toto ustanovení použilo i v případě vykonávacího řízení. Stěžovatelka byla fakticky nucena hradit náhradu nákladů i za svůj podíl. Městský soud navíc vyšel z hodnoty nemovitosti stanovené znaleckým posudkem vypracovaným v původním nalézacím řízení, který však v exekučním řízení nebyl formálně proveden jako důkaz. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 25. 5. 2026 poukázala na to, že Nejvyšší soud při rozhodování o nákladech dovolacího řízení vycházel zjevně z jiné tarifní hodnoty, tedy se zohledněním spoluvlastnického podílu stěžovatelky.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelčiny námitky postrádají ústavněprávní přesah, neboť stěžovatelka v podstatě pouze opakuje svoji argumentaci použitou před obecnými soudy ohledně toho, že dohoda o narovnání nemůže představovat důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, že se městský soud nezabýval její námitkou neplatnosti dohody o narovnání a nesprávně stanovil výši náhrady nákladů řízení. Ústavnímu soudu předkládá pouhý nesouhlas s právním hodnocením věci bez ústavněprávně relevantní argumentace. Ústavní soud přitom do procesu výkladu podústavního práva zasahuje, až pokud jej doprovází kvalifikované vady. K tomu může dojít zejména, dopustí-li se soudy při tomto procesu neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 nebo ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17).

10. Obecné soudy vycházely ve svých závěrech z předchozí ustálené judikatury (srov. zejména výše zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4289/2013). V poměrech posuzované věci dovodily, že nerespektování dohody o narovnání, kterou se mj. upravoval postup při prodeji nemovitosti (prostřednictvím realitní kanceláře za nejlepší nabídku), třebaže byla uzavřena před schválením smíru, představuje ze strany stěžovatelky rušivou okolnost při provádění exekuce, pro níž je exekuce nepřípustná, a je proto dán jiný důvod, pro který nelze exekuční titul vykonat. Takováto dohoda je tedy způsobilá být důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu Nejvyšší soud považoval tento závěr za souladný se svojí dosavadní judikaturou a neshledal důvod, proč by se od ní měl odchylovat, resp. stěžovatelka jej svojí argumentací nepřesvědčila o tom, aby svoji dosavadní judikaturu přehodnotil, a to ani s ohledem na existující jiné soudní rozhodnutí (viz stěžovatelkou výše zmiňované usnesení Krajského soudu v Brně). Nelze tedy akceptovat námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud by nesprávným posouzením přípustnosti odmítl stěžovatelce poskytnout soudní ochranu.

11. K tomu Ústavní soud dodává, že Nejvyššímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v posuzované věci nezjistil.

12. Ústavní soud nemá žádné výhrady proti závěru, že dohoda o narovnání předcházející uzavřenému smíru, která dopředu modifikovala způsob prodeje nemovitosti (a v podstatě nedávala možnost zahájit jednostranně exekuci), resp. určovala jakým jiným způsobem, než podáním exekučního návrhu budou práva vyplývající z této dohody realizována, je schopná mít vliv na stěžovatelkou zahájené exekuční řízení. Ústavní soud připomíná, že jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti), přičemž jedním z jejich projevů je i svoboda (možnost) určení obsahu právního úkonu. V poměrech posuzované věci platí, že účastníkům dohody o narovnání nic nebránilo upravit způsob prodeje nemovitosti, aniž by jeho podobu vtělili výslovně do soudního smíru. Nebyla-li by dohoda o narovnání uzavřena, nedošlo by mezi účastníky zřejmě ani ke smírnému řešení sporu.

13. Stěžovatelka uvádí, že v důsledku napadených rozhodnutí se stal exekuční titul (soudem schválený smír) prakticky nevykonatelným, je-li vyžadována součinnost vedlejšího účastníka. Její argumentace se přitom pohybuje pouze v rovině hypotetických tvrzení. Netvrdí, že by vedlejší účastník při prodeji nemovitosti součinnost odmítl nebo jinak bránil naplnění dohody o narovnání. Z provedeného dokazování navíc nevyplynulo, resp. stěžovatelka neprokázala, že by mezi účastníky probíhala nějaká jednání o prodeji nemovitosti podle dohody o narovnání (srov. bod 31 napadeného usnesení městského soudu).

14. Jde-li o neplatnost dohody o narovnání z důvodu počáteční nemožnosti plnění (nemožnosti vyklizení nemovitosti), nelze přehlédnout, že exekuce vyklizením nemovitosti vůči třetí osobě (nájemkyni) probíhala v jiném řízení. Stávající exekuční řízení se mělo týkat pouze prodeje nemovitosti, proto se krajský soud těmi částmi dohody o narovnání, které se netýkaly způsobu jejího prodeje, nezabýval.

15. Co se týče námitky nesprávného určení náhrady nákladů řízení, sama stěžovatelka si je vědoma zdrženlivého postoje Ústavního soudu k této problematice. Ústavní soud se problematikou nákladů zabýval ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, v němž zdůraznil, že ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Podle stěžovatelky jí měla být při zohlednění jejího spoluvlastnického podílu a správné aplikaci § 8 odst. 5 advokátního tarifu uložena náhrada nákladů řízení pouze ve výši 36 663 Kč (oproti městským soudem nesprávně stanovené náhradě podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 88 269,50 Kč). Pouhá věcná nesprávnost, bez doprovodu mimořádných okolností, neposouvá věc do ústavní roviny a nečiní ji dostatečně významnou. Stěžovatelka sama netvrdí žádné okolnosti, které by věci dávaly ústavní přesah. Ani v dalších stěžovatelkou zmiňovaných pochybeních (stanovení výše náhrady ze znaleckého posudku, který byl použit v jiném řízení) nelze spatřovat mimořádné okolnosti, které by mohly přimět Ústavní soud k případnému zásahu.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu