Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti TOP NEHODA s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 2. 2014 č. j. 14 C 49/2013-101, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal zaplacení částky 4 200 Kč a byl zavázán k povinnosti uhradit žalované náklady řízení ve výši 4 719 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že soud se dostatečně nevěnoval jeho důkazním návrhům. Rozhodnutí soudu postrádá odůvodnění, je nepřezkoumatelné a věcně nesprávné.
Ústavní soud přezkoumal stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že napadené rozhodnutí, týkající se částky 4 200 Kč s příslušenstvím, je rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné, jde tedy o rozhodnutí v tzv. bagatelní věci. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka - již jen pro svou výši - není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04).
Ústavní soud dále dodává, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Nalézací soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, a sice stručně, nicméně srozumitelně vysvětil, proč žalobě nevyhověl.
Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že jeho úkolem není perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před civilními soudy. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, je totiž její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Kasační pravomoc uplatňuje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. O takový případ však v projednávané věci nejde.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu