Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. března 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D., ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Víceúčelového komerčního zařízení, v. o. s., se sídlem [adresa] zastoupené, proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 7. 1. 2005, č. j. 29105/DS/04/VV, a proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v průtazích ve správním řízení vedeném u Krajského úřadu Královéhradeckého kraje pod č. j. 29105/DS/04/VV, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2005 se stěžovatelka domáhá jednak zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí správního orgánu z důvodu nepřezkoumatelnosti a dále brojí proti průtahům ve správním řízení v její věci vedeném pod výše uvedenou spisovou značkou, neboť se cítí dotčena na svých základních právech garantovaných ustanoveními čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Výše citovaným rozhodnutím zamítl Krajský úřad Královéhradeckého kraje žádost stěžovatelky o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Ústavní soud v daném případě vychází z tvrzení stěžovatelky, že podala proti v záhlaví citovanému rozhodnutí dne 19. 1. 2005 odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Vzhledem k této skutečnosti je podání ústavní stížnosti předčasné, a vzhledem k výše uvedenému, pokud by Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí předtím, než o něm rozhodne příslušný správní orgán (Ministerstvo dopravy a spojů ČR), zasáhl by tak do jeho rozhodovací činnosti a nedodržel by tak princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak shora uvedeno. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka brojí proti zbytečným průtahům ve správním řízení a navrhuje, aby Ústavní soud "předběžným opatřením" uložil správnímu orgánu nepokračovat v průtazích, je třeba konstatovat, že od 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který zakotvuje v ustanovení § 79 a násl. procesní ochranu (žalobu) jednotlivci proti nečinnosti správního orgánu. Touto žalobou se může stěžovatelka obrátit k příslušnému krajskému soudu ve lhůtě dle § 80 odst. 1 citovaného zákona s tím, aby soud uložil rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí a stanovil k tomu přiměřenou lhůtu. Vzhledem k této skutečnosti, kdy existuje v právním řádu efektivní prostředek sloužící k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení před správními orgány, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům ve správním řízení vyčerpání tohoto procesního prostředku (srov. např. IV. ÚS 636/02). Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než stěžovatelčin návrh, aniž by vyzýval k odstraňování vad podání, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. března 2005
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj