Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. G., právně zastoupeného JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 29. února 2008, č.j. OAM-143/VL-10-11-2008, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2009, č.j. 63 Az 20/2008-53, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. března 2010, č.j. 9 Azs 45/2009-94, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na život a svobodu, zakotvené v čl. 6, 7 a 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na svobodu a osobní bezpečnost, zakotvené v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Výše uvedeným rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, byla jako zjevně nedůvodná zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany. Následnou správní žalobu shora citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítl. Stěžovatel podal kasační stížnost, kterou shora napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal okolnosti, které jej vedly k vycestování z Ruské federace do České republiky. Uvedl, že se v Jekatěrinburgu, dne 15. září 2007, stal účastníkem potyčky, přičemž dalším z účastníků byl civilista, který je, jak se následně ukázalo, plukovník milice. Stěžovatel uvedl, že poté bylo zahájeno proti němu soudním řízení. Dříve, než soud rozhodl, stěžovatel legálně vycestoval a v České republice požádal o mezinárodní ochranu. Dále uvedl, že se nesmířil s rozhodnutím správního orgánu, a proto užil opravné prostředky. Krajský soud a následně i Nejvyšší správní soud však rozhodly, aniž by, podle stěžovatele, jejich rozhodnutí byla opřena o jakékoliv zákonné ustanovení. Proto se obrátil na Ústavní soud. Uvedl, že na území České republiky vede řádný život, a proto splňuje požadavky pro udělení mezinárodní ochrany i pro povolení trvalého pobytu na území České republiky.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 63 Az 20/2008, jakož i spisu Ministerstva vnitra ČR č.j. OAM-143/VL-10-2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by byl stěžovatel v rámci řízení v České republiky zkrácen v jakémkoliv právu. Správní orgán při rozhodování vycházel z platné právní úpravy a v případě stěžovatele neshledal naplnění zákonných požadavků na přiznání azylu. Ani správní soudy v řízení neshledaly naplnění důvodů pro přiznání mezinárodní ochrany, když uzavřely, že stěžovatel se dostal do soukromého konfliktu, v jehož důsledku je proti němu vedeno trestní řízení. Ze samotné skutečnosti, že na druhé straně figuruje příslušník milice, nelze automaticky dovodit případné ovlivňování řízení. Stěžovatel se navíc neúčastnil soudního řízení, v němž mohl navrhovat důkazy a svědky, přičemž se takového svědectví dovolával v řízením o přiznání mezinárodní ochrany. Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost svědčící o naříkaném zásahu do jeho zaručených základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i z předložených spisů patrné, orgány veřejné moci se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. září 2010
Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu