IV. ÚS 1478/26

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") výrokem I svěřil nezletilou do péče vedlejší účastnice (matky) a stěžovateli (otci) stanovil výživné ve výši 23 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 12. 2025 (výrok II). Konstatoval, že stěžovateli nevznikl nedoplatek na výživném (výrok III).

3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil ve výroku I tak, že stěžovatel je oprávněn a povinen o nezletilou pečovat každou sobotu v lichém týdnu od 15.00 do 17.00 hodin a každou neděli v lichém týdnu od 15.00 do 17.00 hodin s tím, že prvních osm dní jeho péče se uskuteční pouze za přítomnosti matky. V ostatním čase je oprávněna a povinna o nezletilou pečovat matka (výrok I). Ve výroku II rozsudek obvodního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 17 000 Kč, a to ve výši 10 000 Kč k rukám matky a ve výši 7 000 Kč na účet nezletilé. Městský soud současně stanovil, že za měsíce duben až červen 2026 nebude stěžovatel platit výživné v částce 7 000 Kč na účet nezletilé a za měsíc červenec 2026 zaplatí na tento účet částku 4 000 Kč (výrok II).

4. Městský soud vyhověl návrhu stěžovatele, předloženému v odvolacím řízení, a stanovil rozsah jeho péče (srov. výše). Přihlédl k tomu, že nezletilá otce téměř nezná, a proto je nutné, aby jeho péči postupně přivykla. Stěžovatel přitom souhlasil, že o dceru bude pečovat za přítomnosti matky a že místem předání bude bydliště matky. Ve vztahu k výživnému předně posunul počátek vyživovací povinnosti již k datu narození nezletilé. Obdobně jako obvodní soud nereflektoval stěžovatelovu mzdu 25 000 Kč, která mu plyne na základě pracovní smlouvy na pozici řidič/údržbář, ale zohlednil jeho celkové majetkové poměry. Městský soud potvrdil, že se stěžovatel zbavil majetku (převedením na syna) oproti příslibu, že bude syn zajišťovat jeho vysoký životní standard. Výživné ovšem snížil, přičemž vysvětlil, že aktuálním odůvodněným potřebám nezletilé odpovídá shora uvedená částka. Dále postupoval podle § 923 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku, a přiměřeně snížil dávku výživného splatnou v budoucnu (v měsících duben až červenec 2026).

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel má za to, že mu soudy zamezily styk s nezletilou a stanovily likvidační výživné. Zpochybňuje, že by byl rentiérem, naopak zdůrazňuje, že žije toliko z dobrodiní syna, který mu poskytuje finance na živobytí a může u něj bydlet za snížené nájemné. Uvádí, že soudy ignorovaly rozdíl mezi historickým majetkem stěžovatele a současnou disponibilitou prostředků. Stěžovatel namítá, že soudy stanovily výživné bez dostatečných podkladů pro posouzení jeho majetkových poměrů. Ve vztahu k péči zmiňuje, že měla být stanovena šířeji, protože bude-li zachován aktuální stav, mezi ním a nezletilou se nevytvoří dostatečně silné pouto.

Splnění podmínek řízení

6. Ústavní soud předně posoudil splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí obvodního soudu. Jelikož však Ústavní soud z logiky věci nemůže zrušit již zrušené či změněné rozhodnutí, konstatuje, že v této části není ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu k projednání návrhu příslušný. Ostatní podmínky řízení považuje Ústavní soud za splněné.

Věcné posouzení

7. Ústavní soud připomíná, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Řečeno stručně, není úkolem Ústavního soudu, aby na základě vlastního úsudku určoval např. konkrétní podobu režimu styku dítěte s rodičem, nebo aby stanovil konkrétní částku výživného. Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti, např. bylo-li by výživné stanoveno ve zjevně excesivní výši, nebo pokud by soudy rozhodovaly svévolně. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak soud své právní závěry ke skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoliv nedostatečného rozsahu dokazování, není možné jeho postup hodnotit jako protiústavní.

8. Ústavní soud již dříve opakovaně zdůraznil, že posouzení návrhu na určení výše výživného pro nezletilé dítě je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností povinného a odůvodněných potřeb oprávněného, soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato volná úvaha pohybuje (srov. nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23, bod 24). Soudy musí pro správné určení výživného pro nezletilé děti zjistit všechny relevantní skutečnosti, včetně celkové majetkové situace povinného. Přitom musí vycházet nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale současně musí přihlédnout také k celkové sumě movitého a nemovitého majetku povinného a ke způsobu jeho života, resp. jeho životní úrovni. Ta je dána bydlením, zájmovými aktivitami a koníčky, způsobem trávení dovolené atd. (tamtéž, body 18 a 19).

9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že rozhodnutí městského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele nezasahuje. Toto rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení a jsou v něm vyloženy skutkové i právní závěry, jež Ústavní soud neshledal svévolnými či excesivními. Městský soud navázal na podrobná zjištění obvodního soudu o stěžovatelových "příznivých" majetkových poměrech (bod 11), a to navzdory tomu, že stěžovatel uváděl, že je finančně naprosto závislý na synovi. Sám stěžovatel v řízení připustil, že se rozsáhlého majetku vzdal účelově - slovy zákona - bez důležitého důvodu (srov. § 913 občanského zákoníku). Soudy vycházely z toho, že si stěžovatel udržuje vysokou životní úroveň (např. zahraniční dovolené, bezplatné využívání bytu i vozidla, prostřednictvím syna zajišťuje vysoké studijní náklady jeho starších dětí). Po provedeném dokazování soudy dospěly k závěru, že příjmy stěžovatele dosahují minimálně 136 000 Kč měsíčně (platby zasílané synem) s tím, že byly-li by připočteny náklady, které by stěžovatel za běžných okolností vynakládal na bydlení, provoz automobilů a další výživné pro své nezaopatřené děti, jeho průměrný měsíční příjem by dosahoval částky minimálně 280 000 Kč. Jestliže tedy soudy konstatovaly, že nezletilá má právo podílet se na životní úrovni otce, lze tento závěr s ohledem na shora deklarovaný rezervovaný přístup Ústavního soudu v rodinněprávních věcech považovat za ústavně akceptovatelný, neboť v něm nelze spatřovat cokoliv extrémního.

10. Co se týká úpravy styku nezletilé se stěžovatelem, nelze přehlédnout, že stěžovatel vznesl svůj požadavek až v odvolacím řízení. Městský soud tomuto požadavku v plném rozsahu vyhověl (srov. shora provedenou rekapitulaci). Poněvadž se stěžovatel domáhá ještě širší úpravy styku až v ústavní stížnosti, je tato jeho námitka materiálně nepřípustná. Lze doplnit, že s ohledem na uplatnění vyšetřovací zásady v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé sice opatrovnický soud není vázán návrhy účastníků, městský soud ovšem neměl důvod upravovat režim styku s nezletilou jinak než způsobem navrhovaným stěžovatelem, který - což je podstatné - svou dceru doposud viděl jen několikrát v životě. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů, k čemuž může přispět i soudem nastavený přivykací režim.

11. Ústavní soud v rozhodnutí městského soudu neshledal ústavněprávní deficit, resp. nepovažuje je za excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu.

12. Ústavní soud konstatuje, že městský soud neporušil základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k rozsudku obvodního soudu ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu