Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. l993, sp. zn. 22 Co 278/93, se zrušuje.
Odůvodnění
rozsudku tvrdí, že navrhovatelka nesplnila podmínku trvalého pobytu, když, jak uvedla v řízení před soudy obou stupňů, byla z důvodu péče o manžela nucena pravidelně dojíždět za ním do USA, což doložila příslušným potvrzením. Je přitom evidentní, že splnění podmínky trvalého pobytu je dáno i v případě dlouhodobého pobytu mimo místo trvalého pobytu (typicky např. při výkonu vojenské služby, apod.). Poukazuje dále na to, že v právním řádu ČR je pojem trvalého pobytu vymezen v § 3 odst. 2 zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, který však z jí neznámých důvodů odmítl Městský soud v Praze v daném případě aplikovat. Místo svého trvalého pobytu doložila občanským průkazem, což soud neakceptoval. Navrhla proto, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka podle § 74 zák. č. 182/1993 Sb. návrh na zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., vyjádřeného slovy "a má trvalý pobyt na jejím území". S ohledem na tento návrh Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. usnesením ze dne 16. 3. 1994 přerušil. Její návrh na zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. pak byl usnesením Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 6/94, ze dne 12. 5. 1994 odmítnut jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., když jeho projednání bránila překážka věci zahájené - věci zahájené k návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, podanému dne 18. 2. 1994 a vedenému u Ústavního soudu ČR pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94. V uvedené věci rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 12. 7. 1994 tak, že dnem 1. listopadu 1994 se zrušují: l. v ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení § 3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb. označeném jako odst. 2), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",
2. v ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".
Z odůvodnění tohoto nálezu plyne, že ke zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění, došlo pro rozpor s články 1 a 10 Ústavy, s články 3 odst. 1, 4 odst. 2 a 3, 11 odst. 2 a 14 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci (Úmluvě) o ochraně lidských práv a základních svobod z důvodů uvedených podrobně v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR.
Pokud pak v posuzovaném případě bylo důvodem zamítnutí návrhu stěžovatelky rozhodnutími obecných soudů právě nesplnění podmínky trvalého pobytu na území ČR (byť v době rozhodování obecných soudů platilo ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v původní podobě - tuto podmínku obsahující), došlo těmito rozhodnutími ve vztahu ke stěžovatelce k porušení ústavně zaručeného principu rovnosti, zaručujícího všem rovnost v právech. Napadený rozsudek je tedy v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 3 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod, a byl proto z uvedených důvodů nálezem Ústavního soudu ČR podle § 82 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. zrušen.
P o u č e n í :
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu l994