Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti J. L., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem ve [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018, č. j. 3 Tdo 1426/2017-52, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2017, sp. zn. 10 To 54/2017, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. března 2017, č. j. 7 T 7/2015-1818, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti rozsudku, kterým jej Krajský soud v Hradci Králové uznal vinným: 1. z trestného činu pohlavního zneužívání (§ 242 odst. 1, 2 trestního zákona), 2. pokusu zločinu pohlavního zneužití (§ 187 odst. 1 trestního zákoníku), 3. zločinu znásilnění [§ 185 odst. 1, 2 písm. a), 3 písm. a) trestního zákoníku] a přečinu ohrožování výchovy dítěte (§ 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], 4. přečinů šíření pornografie [§ 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku] a ohrožování výchovy dítěte [§ 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], odsoudil jej za to k úhrnnému testu trestu odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s ostrahou a uložil mu povinnost zaplatit poškozeným v souhrnu 350 000 Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze zrušil výrok o vině pod bodem 1., celý výrok o trestu a příslušnou část výroku o náhradě škody, nově jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců do věznice s ostrahou, zprostil jej obžaloby pro skutek pod bodem 1., neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal, a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních; v ostatním zůstal rozsudek nedotčen. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání odmítl. Stěžovatel nejprve zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, které ve věci rozhodly opakovaně. Krajský soud v Hradci Králové jej třikrát uznal vinným a odsoudil jej (rozsudky ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 7 T 7/2015-964, ze dne 29. dubna 2016, č. j. 7 T 7/2015-1225, a ze dne 6. prosince 2016, č. j. 7 T 7/2015-1574), třikrát Vrchní soud v Praze usneseními (ze dne 16. února 2016, sp. zn. 10 To 9/2016, ze dne 16. června 2016, sp. zn. 10 To 56/2016, a ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 10 To 6/2017) rozsudky zrušil a věc krajskému soudu vrátil - poté následovala napadená rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí s důvody odmítnutí dovolání, poukazuje na přetrvávající pochybnosti, namítá nesprávné hodnocení důkazů a porušení kontradiktornosti řízení (viz sp. zn. II. ÚS 29/06 a Pl. ÚS 25/13), vytýká Nejvyššímu soudu i striktní přístup k dovolání (viz sp. zn. I. ÚS 55/04) a namítá nedostatečné odůvodnění neprovedení navržených důkazů (sp. zn. II. ÚS 418/03). Podle stěžovatele musí být odsuzující rozsudek vystavěn na dostatečně zjištěných skutečnostech, zejména chybí-li přímý důkaz i doznání (sp. zn. I. ÚS 670/05). Nastane-li situace "tvrzení proti tvrzení", musí soud rozhodnout mimo jakoukoliv pochybnost (sp. zn. I. ÚS 733/01 či IV. ÚS 335/05), aby bylo jasno, jak, kdy a zda vůbec se skutkový děj odehrál; případné pochybnosti je nutno vyložit jen ve prospěch obviněného (sp. zn. III. ÚS 2042/08 nebo I. ÚS 375/06), což se nestalo. Pro uvedené skutečnosti stěžovatel namítá zásah do svých ústavních práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 al. 1, 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který se zabývá tvrzeným porušením běžných práv fyzických osob jen tehdy, zjistí-li, že byla porušena základní práva nebo svobody zaručená ústavním zákonem - ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V projednávaném případě Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy porušily základní zaručená práva stěžovatele. Stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů a je přesvědčen o "komplotu" okolí proti jeho osobě. Jak je ze všech rozhodnutí ve věci zřejmé, v průběhu řízení byl stěžovatel již dříve zproštěn 5. bodu obžaloby pro zánik trestnosti a vrchní soud opakovaně vrátil věc k dalšímu řízení proto, že ne všechny jeho dříve uložené pokyny nalézací soud provedl. Přestože v napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze konstatuje, že ani v posledním rozsudku nalézací soud nenaplnil zcela jeho očekávání, bylo již možné procesně-formální vady nahradit postupem odvolacího soudu. Vrchní soud v Praze tak s ohledem na zásadu in dubio pro reo zprostil stěžovatele obžaloby pod bodem 1., neboť jen tak bylo možno odstranit rozpor mezi výpovědí poškozené a znaleckými posudky; současně však odvolací soud konstatoval správnost závěrů týkajících se skutků pod body 2., 3. a 4. Odvolací soud považuje za správný výrok o náhradě škody, který krajský soud řádně neodůvodnil. Přes uvedené "rozpory" jsou podle Ústavního soudu napadená rozhodnutí dostatečně odůvodněna, popisují, z čeho soudy vycházely a jaké učinily závěry, o nichž neexistují žádné důvodné pochybnosti. Rozsudky splňují zákonem kladené požadavky a jsou přezkoumatelné, je z nich patrné z jakých důkazů soudy vycházely a proč neprovedené důkazy považovaly za nadbytečné. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou opakováním jeho obhajoby i opravných prostředků, aniž by svědčily o tvrzeném zásahu do jeho zaručených práv. Stěžovatel byl své osobní svobody zbaven z důvodů a způsobem, který zákon předvídá (čl. 8 Listiny), neboť jeho jednání naplnilo požadavky trestného činu (čl. 39 Listiny), aniž by byla porušena presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Podle s čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, nikoliv jen Ústavního soudu. Z napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s touto zásadou a jeho rozhodnutí odpovídá příslušné judikatuře Ústavního soudu k této otázce. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu