Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michalem Bartoněm o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. M. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2026 č. j. 27 Co 21/2026-490, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a města Mělník, sídlem [adresa] Mělník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel podal dne 1. 6. 2026 ústavní stížnost bez právního zastoupení, v níž avizoval, že již požádal Českou advokátní komoru (ČAK) o ustanovení právního zástupce pro řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížností napadá usnesení Krajského soudu v Praze s tvrzením, že krajský soud "opomenul zakročit proti jím potvrzovanému usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 12. 2025 č. j. 17 C 313/2022-484" (dále jen "usnesení okresního soudu"). Namítá, že okresní soud překročil svou pravomoc tím, že sám posuzoval důvodnost dovolání stěžovatele při posuzování žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení.
2. Ústavní soud dne 9. 6. 2026 vyzval stěžovatele k odstranění vad návrhu (doložení právního zastoupení a přiložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práv) a určil mu lhůtu 30 dnů. Vzhledem k informaci stěžovatele, že již požádal ČAK o určení právního zástupce, tuto informaci před zasláním výzvy telefonicky ověřil a zjistil, že řízení o stěžovatelově žádosti probíhá. Z daného důvodu Ústavní soud již výslovně nepoučoval stěžovatele o možnosti obrátit se na ČAK se žádostí o právní zastoupení, neboť tato informace je stěžovateli známa a dané možnosti též využil. 3. Stěžovatel poté dne 12. 6. 2026 informoval Ústavní soud, že na rozhodnutí ČAK o jeho žádosti čeká a dožadoval se, aby jej Ústavní soud "ihned (okamžitě)" poučil o jeho procesních právech. Dne 15. 6. 2026 stěžovatel doručil Ústavnímu soudu kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práv.
4. Dne 17. 6. 2026 zaslal Ústavní soud stěžovateli přípis s informací, že poučení o možnosti podat žádost na ČAK o určení advokáta stěžovateli ve výzvě k odstranění vad výslovně neposkytl, neboť stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvedl, že této možnosti již využil. Informoval jej, že jakékoli další poučení, kterého se stěžovatel domáhal, by tak již bylo bezpředmětné. Zároveň bylo stěžovateli sděleno, že nebude-li ve stanovené lhůtě ze strany ČAK rozhodnuto, může požádat o prodloužení lhůty.
5. Dne 10. 7. 2026 doložil stěžovatel rozhodnutí předsedkyně České advokátní komory ze dne 19. 6. 2026 č. j. 10.01-000240/26-0007 (dále jen "rozhodnutí ČAK"), o tom, že stěžovateli se advokát k poskytnutí právní služby bezplatně podle § 18c zákona o advokacii neurčuje. Dospěla mj. k závěru, že v případě stěžovatele jde o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 18c odst. 5 věta třetí zákona o advokacii. Proti tomuto se stěžovatel rozhodl brojit správní žalobou, což ostatně Ústavnímu soudu taktéž doložil podáním ze dne 26. 6. 2026.
6. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem. Stěžovatel k ústavní stížnosti nedoložil speciální plnou moc advokáta podle § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
7. Návrh stěžovatele trpí vadou, kterou neodstranil a ústavní stížnost tak není způsobilá k věcnému projednání. Ústavní soud proto soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost pro neodstraněnou vadu.
8. Jakékoli další poučení, kterého se stěžovatel nadále od Ústavního soudu dožadoval, je v této věci bezpředmětné, neboť stěžovatel o možnosti požádat ČAK o právní zastoupení věděl a této možnosti využil. Ústavní soud sám právní zástupce neurčuje, pouze poučuje o možnosti využít žádosti k ČAK. Stěžovatel má sice právo ČAK požádat, nemá však automatický nárok na kladné rozhodnutí.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že ani nepovažoval za účelné přerušovat řízení do doby případného rozhodnutí správních soudů. Jak totiž plyne z rozhodnutí okresního soudu, ten zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v jednání stěžovatele spatřoval zřejmě bezúspěšné bránění práva (srov. bod 8 usnesení okresního soudu), což je podmínkou pro ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř. Důvod zřejmé bezúspěšnosti uplatňovaného nároku na ochranu osobnosti stěžovatele spatřoval okresní soud v tom, že původní žaloba směřovala proti obci s rozšířenou působností (žalovanému), jehož obecní úřad zajišťuje sociálně-právní ochranu dětí, konkrétně odborem sociálních věcí a zdravotnictví. Žalovaný ve věci vystupoval v pozici kolizního opatrovníka, postupoval jako správní orgán v mezích výkonu veřejné moci, a činil úkony, ke kterým je ze zákona povolán. Na jeho jednání, resp. úkon, který stěžovatel rozporoval, nelze podle okresního soudu nahlížet jako na neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Stejně věc posoudil i krajský soud, který stěžovateli zároveň předestřel, že okresní soud nepředjímal a nečinil si sám předběžný úsudek o právním názoru Nejvyššího soudu (srov. bod 6 usnesení krajského soudu), nýbrž pouze splnil svou zákonnou povinnost posoudit podmínky pro ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř. Taktéž Česká advokátní komora došlo k závěru, že jde v případě stěžovatele o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva. V kontextu nyní posuzované věci se proto Ústavní soud rozhodl odmítnout ústavní stížnost pro neodstraněnou vadu podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Michal Bartoň v. r. soudce zpravodaj