Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2010 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky CDV-2, LTD., se sídlem P. C., Fleet Street 133, Londýn, EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem [adresa] proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 166/2009-499 ze dne 5. 2. 2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 25. 5. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) č. j. 25 Co 166/2009-499 ze dne 5. 2. 2010, jímž tento soud změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že nepřiznal náhradu nákladů žádnému z jeho účastníků. Stěžovatelka ve svém podání uvedla, že proti výroku I. citovaného rozsudku krajského soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podala dovolání, nicméně jelikož výrok o nákladech řízení nelze tímto mimořádným opravným prostředkem samostatně napadnout, domáhala se z opatrnosti už nyní ochrany cestou ústavní stížnosti.
Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byly splněny všechny zákonné předpoklady meritorního projednání návrhu, přičemž shledal, že tomu tak nebylo.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom ohledu, že proti výroku II. rozsudku krajského soudu jako takovému není z formálního hlediska již žádný další opravný prostředek přípustný, nicméně nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatelky v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorického nákladového výroku [§ 243d odst. 1 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“)].
Jestliže by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky, bránil by jednak realizaci výše popsané kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Napadený nákladový výrok je totiž těsně spjat s rozhodnutím obecných soudů o meritu věci, tzn. s posouzením otázky, zda měly obecné soudy v případě žaloby stěžovatelky aplikovat ustanovení § 438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Jestliže by Nejvyšší soud posoudil tuto otázku v souladu s názorem stěžovatelky, tedy že měl být aplikován § 438 odst. 1 občanského zákoníku, stal by se nález Ústavního soudu, v němž by byla řešena otázka, zda při aplikaci § 438 odst. 2 občanského zákoníku je při rozhodování o nákladech řízení namístě postupovat dle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, zcela akademickým. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně.
Meritorně rozhodnout tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť ta může poté, co bude Nejvyšším soudem o jejím dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jí s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího (a to i pokud jde o výroky o nákladech řízení před těmito soudy). Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2010
Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj