Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele P. S., zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2008 č. j. 25 Cdo 953/2007-96, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
S poukazem na blíže rozvedená tvrzení o dotčení ústavně zaručených kautel zakotvených v čl. 36 odst. 1, 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu. Tímto rozhodnutím došlo ke zrušení (ve výroku přesně specifikovaném rozsahu) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2006 č. j. 35 Co 131/2006-70, přičemž věc byla vrácena v této části tamnímu soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel, vycházeje z nastalé procesní situace, uvedl, že navrhl zrušení předmětného rozsudku Nejvyššího soudu z důvodů procesní ekonomie a s ohledem na průběh dosavadních řízení ve věci. Poznamenal, že dovolání směřující vůči novému rozhodnutí Městského soudu v Praze, který je vázán právním názorem vysloveným v ústavní stížností napadeném (zrušujícím) rozsudku, Nejvyšší soud zajisté odmítne pro nesplnění podmínek uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z uvedeného je zřejmé, že za daného procesního stavu nejsou (co do materiálního důsledku) vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když se předmětná věc objektivně znovu „navrátila“ do stadia odvolacího řízení, tudíž není pravomocně skončena.
Jakožto orgán veřejné moci a ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) je Ústavní soud povinen při výkonu své jurisdikce co do případů, mezí a způsobů uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci [zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů; čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR], což je v právním státě nezbytná podmínka pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.
V důsledku toho Ústavní soud návrh stěžovatele podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný usnesením odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2008
Pavel Holländer soudce zpravodaj