IV. ÚS 153/96

Odůvodnění

svého rozsudku ze dne 11.4.1996 a na jeho písemné vyhotovení proto plně odkazuje. K ostatním námitkám uvádí, že odvolatelka K. M. se od vyrozumění Městského soudu v Praze o tom, že spis byl již odeslán odvolacímu soudu, až do dne konání veřejného zasedání neobrátila na vrchní soud se žádostí o nahlédnutí do spisu, a pokud by tak učinila, bylo by jí to umožněno. Rozsudek soudu II. stupně byl napsán a rozmnožen ve lhůtě stanovené jednacím řádem. Nebyl však distribuován, a to v souladu s jednacím řádem pro okresní a krajské soudy, podle něhož tento úkon přísluší soudům I. stupně poté, kdy je jim zaslán spolu s celým spisovým materiálem. S ohledem na vyloučení trestní věci proti dvěma obžalovaným se proto rozeslání rozsudku opozdilo.

Vrchní státní zastupitelství v Praze, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že výhrady v ní obsažené v podstatě nepřesahují rámec obhajoby uplatňované v proběhlém trestním řízení. K námitce porušení práva na obhajobu konstatuje, že oba soudy výslovně vyhodnotily výslechy provedené bez přítomnosti advokáta jako nepoužitelné důkazy pro svá rozhodnutí o vině a též k nim při rozhodování nepřihlížely. Námitkami o nerespektování práva na spravedlivý proces stěžovatel ve skutečnosti brojí proti skutkovému zjištění a důkazům, na jejichž základě Vrchní soud v Praze dospěl k nepochybnému závěru o vině stěžovatele. Vrchní soud v Praze se s těmito výhradami již vypořádal. V závěru vrchní státní zastupitelství navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Zbývající vedlejší účastníci se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřili, Česká pošta,s.p., odštěpný závod VAKUS, J.Z. a V.H. se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdali.

Svoji argumentaci o porušení práv stěžovatele na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti stěžovatelé doplnili v doplňku ústavní stížnosti, a to poukazem na skutečnost, že stěžovatel byl při hlavním líčení před Městským soudem v Praze dne 18.4.1995 vykázán z jednací síně na dobu, kdy probíhal výslech ostatních obžalovaných předcházející jeho výslechu. Tento postup soudu byl odůvodněn ustanovením § 208 trestního řádu, podle názoru stěžovatelů se však takový postup neslučuje s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, které v tomto směru nepřipouštějí žádnou výjimku. Má-li obžalovaný právo být osobně konfrontován jak se svědky, svědčícími proti němu, tak i se svědky, svědčícími v jeho prospěch, je nutno toto jeho právo podle stěžovatelů vztahovat i na výslech ostatních obžalovaných, a také v této souvislosti odkazuje stěžovatel na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kostovski z roku 1989 a ve věci Colozza z roku 1985. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelé vytýkají, že se s jejich námitkami vypořádal toliko účelovým způsobem, který dále v doplňku ústavní stížnosti rozvádějí a uzavírají, že ústavní stížností napadené rozhodnutí se vyznačuje vnitřní nekonzistentností, vzájemnými rozpory, a tímto vytýkaným postupem podle stěžovatelů Vrchní soud v Praze porušil nejen čl. 36 odst. l Listiny, ale i čl. 90 Ústavy ČR.

Ústavní soud si připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 18/94, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především konstatuje, že z obsahu spisu je patrno, že přípravné řízení trpělo většinou vad, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítá a které ve svých důsledcích, zejména pokud jde o provádění výslechů bezprostředně po sdělení obvinění bez přítomnosti obhájců, omezily řádný a efektivní výkon práva stěžovatele na obhajobu, čímž v této fázi řízení došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, ve smyslu kterých mezi minimální práva každého, kdo je obviněn z trestného činu, patří také právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Tato procesní pochybení učiněná v průběhu přípravného řízení se snažil odstranit již soud I. stupně v hlavním líčení tím, že takto učiněné výpovědi označil před započetím výslechu toho kterého obžalovaného za nepoužitelné a tuto skutečnost zaznamenal i v protokolu o hlavním líčení. Sám je však neodstranil zcela, neboť i když ve svém rozsudku opakovaně konstatoval, že z výpovědí obžalovaných učiněných v přípravném řízení bez přítomnosti obhájce vycházet nelze, neučinil tak v poměru k obžalovanému S., u něhož použitelnost této jeho výpovědi zdůvodnil tím, že tento obžalovaný měl ustanoveného obhájce v jiné trestní věci proti němu vedené, přitom právě na výpovědi tohoto obžalovaného v podstatě - v kontextu s dalšími provedenými důkazy - své závěry o vině všech obžalovaných založil (č.l. 1058). Vrchní soud v Praze při svém rozhodování o odvolání obžalovaných tento nesprávný postup soudu I. stupně v tomto směru v podstatě napravil, když konstatoval, že ani z původní výpovědi S. vycházet nelze, zároveň však vyjádřil názor, že toto pochybení soudu I. stupně nemůže v zásadě na závěrech o vině obžalovaných nic změnit, když sám jako soud odvolací vycházel z následujících výpovědí obžalovaného S., učiněných do data 19.7.1994, které byly již procesně použitelné, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že všechny skutečnosti důležité pro posouzení případu, o které soud I. stupně své skutkové závěry opřel, obžalovaný S. takřka doslova shodně popsal i ve své výpovědi učiněné dne 16.6.1994, která již proběhla jak za přítomnosti jeho obhájkyně, tak za přítomnosti obhájců všech ostatních obžalovaných včetně obhájce stěžovatele. Vinu stěžovatele vrchní soud dovodil z uvedené výpovědi po zhodnocení výpovědí dalších spoluobžalovaných, jejich konfrontací a svědků, jak podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Závěry vrchního soudu ve vztahu k ostatním obžalovaným Ústavní soud nehodnotí, ani mu to v tomto řízení nepřísluší, aniž by sám jakkoliv "hodnotil" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, nemůže však s těmito závěry souhlasit pokud jde o stěžovatele, zejména potud, pokud kvalifikují jednání stěžovatele jako organizátorství k trestnému činu loupeže, neboť pro tento závěr ve spise chybí dostatečné podklady. V tomto směru Ústavní soud zdůrazňuje fakt, na který již v úvodu svého rozhodnutí považoval za nutné upozornit soud I. stupně, totiž že obžalovaní se mezi sebou navzájem neznali všichni. Právě stěžovatel znal pouze obžalovaného J. Z.(který byl pravomocně obžaloby zproštěn) a dále obžalovaného M.B. Ostatní obžalované, a to ani S., který loupežné přepadení provedl, neznal. Z provedeného dokazování je pak patrno, a plyne to i z odůvodnění rozsudků obou stupňů, že obžalovanému S. poskytl kasr, kterého tento také při činu použil, obžalovaný M.N., a to teprve den před provedením loupeže v nočních hodinách 25.5.1994, přitom na druhé straně z výpovědí některých obžalovaných plyne, že původně se mezi nimi jednalo pouze "o vytrhnutí kufříku s penězi" pracovnici VAKUSU, která se navíc před Z. a stěžovatelem podle výpovědi M. B. měla nechat slyšet, že v případě, že by chtěl peníze někdo odcizit, nechala by tomu volný průběh. Vzhledem k tomu, že pojmovým znakem trestného činu loupeže je násilí, musí i organizátorství k tomuto úmyslnému trestnému činu u pachatele nutně zahrnovat také úmysl - ať již přímý či nepřímý - odcizit majetek násilím, přitom např. samotné vytržení kabelky se podle dosavadní praxe obecných soudů za násilí nepovažuje (R 19/1979). Z obsahu spisu není patrno, že by k tomuto znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže v poměru ke stěžovateli byly v tomto směru provedeny důkazy, resp. ani jedno z rozhodnutí soudů obou stupňů vědomost stěžovatele o použití násilí, případně srozumění s jeho možným použitím, z žádného z provedených důkazů nedovozuje. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, ukládající soudům, aby stanoveným způsobem, tj. v souladu se zákonem - v daném případě zákonem trestním - poskytovaly ochranu právům, jakož i čl. 95 odst. l Ústavy ČR a čl. 36 odst. l Listiny, neboť v poměru ke stěžovateli, také s ohledem na nedostatečně podložený výsledek, nelze považovat proběhlé trestní řízení proti němu za řízení, které by mělo spravedlivý charakter. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výrocích týkajících se stěžovatele zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb].

Pro úplnost je třeba uvést, pokud jde o další námitky stěžovatelů, týkající se neregulérnosti znaleckých posudků z oboru psychologie, že i když znalcům neměly být vyšetřovatelem dány k dispozici ty z výslechů obžalovaných, které nebyly provedeny řádně, samotný dopad této skutečnosti se v řízení před soudem již neprojevil, neboť obecné soudy k závěrům znaleckých posudků při hodnocení věrohodnosti stěžovatele (i dalších obžalovaných), jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, nijak nepřihlížely, svá skutková zjištění o tyto posudky v uvedeném směru neopíraly, v poměru ke stěžovateli se o nich zmínil soud I. stupně v jiných souvislostech toliko v úvaze o uložení trestu. Jakkoliv by pak bylo možno přisvědčit stěžovatelům v tom, že došlo ze strany soudu I. stupně k nesprávnému postupu na počátku hlavního líčení, konaného dne 18.4.1995, kdy z kapacitních důvodů nemohla být přítomna veřejnost, nelze tento fakt s ohledem na to, že při samotném provádění dokazování již veřejnost přítomna být mohla, považovat za zásah, který by vykazoval intenzitu zásahu protiústavního. Povahu takového zásahu pak nemá ani provádění odděleného výslechu obžalovaných soudem I. stupně u hlavního líčení, neboť tento postup odpovídá ustanovení § 208 trestního řádu (proti jehož použití ani jeden z obžalovaných, ani z jejich právních zástupců, nic nenamítal, žádný z nich také nežádal o rozhodnutí senátu, jak to umožňuje ustanovení § 203 odst. 3 trestního řádu), přitom z protokolu o hlavním líčení plyne, že stěžovatel byl po návratu do jednací síně s výslechy spoluobžalovaných (do té doby soudem vyslechnutých za přítomnosti jeho obhájce) řádně seznámen. Poukaz stěžovatele na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Colozza a Kostovski, kterých se stěžovatel v této souvislosti dovolává, není případný, uvedená rozhodnutí se týkají skutkově jiných případů, v prvém z nich probíhalo řízení bez osobní účasti obžalovaného během celého trestního řízení, ve druhém z nich pak k odsouzení došlo na základě svědectví podaného anonymními svědky. Konečně pak je třeba uvést, že ani postup obecných soudů v poměru ke stěžovatelce nemá povahu zásahu do jejích ústavně zaručených práv, když z obsahu spisu je patrno, že tato se se žádostí o nahlédnutí do spisu obrátila pouze na soud I. stupně, v poměru k vrchnímu soudu tak neučinila, přitom není důvodu nevěřit vyjádření tohoto soudu v tom směru, že pokud by tak učinila, byl by jí tento soud nahlédnutí do spisu umožnil, nehledě k tomu, že samotnému stěžovateli bylo již v přípravném řízení umožněno pořídit si fotokopie spisu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. května 1997