Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti O. K., právně zastoupeného Mgr. Irenou Döményovou, advokátkou se sídlem [adresa] směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. května 2011, č.j. 15 T 123/2010-310, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2011, č.j. 3 To 479/2011-335, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, č.j. 6 Tdo 112/2012-23, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále byl porušen princip právního státu plynoucí z čl. 2 odstavců 2 a 3 Listiny. Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 trestního zákona, trestného činu vydírání podle § 235 odstavce 1 trestního zákona, trestného činu znásilnění podle § 241 odstavců 1 a 2 trestního zákona, trestného činu soulože mezi příbuznými podle § 245 trestního zákona a trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odstavce 1 písmeno a) a odstavce 3 písmeno b) trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Odvolání proti rozsudku napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl. Dovolání Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud rozhodl, aniž by řádně přezkoumal obsah spisu, ryze z formálních důvodů, přičemž se ani nezabýval námitkami stěžovatele. Stěžovatel je dále přesvědčen, že závěry nalézacího soudu jsou nesprávné, vykazují znaky libovůle, nejsou přesvědčivé a dostatečně odůvodněné. Závěr o vině je založen na úvahách nepodložených fakty. Rozhodnutí se opírají o rozporné a neúplné výpovědi poškozené. Z její nedostatečné výpovědi plynou i závěry znaleckého posudku, vyhotoveného bez kompletního spisového materiálu a výpovědi poškozené u hlavního líčení. Znalecký posudek neobsahuje konkrétní výsledky testů provedených znalci a je tak nepřezkoumatelný. Soudy rovněž nevyhověly návrhům stěžovatele na provedení dalších důkazů (výslech na detektoru lži, doplnění znaleckých posudků). V takovém postupu shledává stěžovatel zásah do svých práv a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 15 T 123/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat. Ústavní stížnost je opakováním námitek, které stěžovatel předložil v průběhu řízení a v odvolání a dovolání. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Stěžovatel byl shledán vinným ze zneužívání své dcery od 15 do 20 let jejího věku. Dokazování je založeno především na její výpovědi, které doplnily výpovědi dalších svědků a znalecké posouzení. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a shledává v jejich postupu zásah do práva na spravedlivý proces. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že právo na spravedlivý proces nezaručuje nikomu, že v řízení bude úspěšný a rozhodnutí soudu bude splňovat jeho očekávání. Toto právo garantuje každému spravedlivé soudní řízení, v němž budou aplikovány zákonné zásady soudního řízení. Stěžovatel měl, a využil, všechny procesní nástroje, které mu řízení poskytuje. Není však spokojen se závěry, k nimž soudy dospěly, a z toho nesprávně vyvozuje zkrácení v základním právu. Jako podklad nesprávnosti namítal, a to již v užitých opravných prostředcích, vadnost závěrů soudních znalců. Tyto nesprávné závěry pak měl převzít i nalézací soud, a následně i soud odvolací, který tím v řízení nedostál své přezkumné povinnosti. Princip nezávislosti soudů a jejich vázanost pouze zákonem z hlediska dokazování je dle ustálené judikatury Ústavního soudu chápán jako nemožnost přikazovat soudcům, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit. Ústavního soudu k tomu opakovaně judikoval, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud tedy soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (viz nález sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V rámci provedeného dokazování nalézací soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině a jakými úvahami se při hodnocení řídil. Naplnil přitom i účel dokazování, tedy zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v takovém rozsahu, který je nezbytný k vynesení rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Za této situace tedy nebyla Ústavnímu soudu předestřena žádná nová okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů došlo k naříkaným zásahům do základních práv stěžovatele. Nalézací soud se věcí řádně zabýval a na základě provedených důkazů dospěl k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Odvolací ani dovolací soud nenalezly v závěrech okresního soudu nic, z čeho by mohly vyvodit pochybnosti o přijatých závěrech. Ani takové rozhodnutí není v rozporu s procesními předpisy ani se zaručeným právem na spravedlivý proces. Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2012
Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu