Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. M., zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v [adresa] směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1843/2014-220 ze dne 5. 11. 2014, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 75 Co 68/2013-136 ze dne 9. října 2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 28 C 118/2012-77 ze dne 25. 10. 2012 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na soudní ochranu, na spravedlivý proces a na předvídatelné soudní rozhodnutí domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 28 C 118/2012 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu L. P. (dále jen "žalobce"), aby stěžovatel byl povinen zaplatit žalobci zákonné úroky z prodlení z částky 170.000,- Kč za dobu od 14. 4. 2011 do 20. 2. 2012 (výrok I.), uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 170.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky za dobu od 21. 2. 2012 do zaplacení (výrok II.), dále stěžovateli uložil zaplatit na náhradu nákladů řízení státu částku 146,- Kč (výrok III.) a na náhradu nákladů řízení žalobci částku 63.046,14 Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatele proti výrokům II., III., a IV. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci jeho v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku IV. změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 69.308,70 Kč (výrok II.) a dále uložil stěžovateli zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 50.893,10 Kč (výrok III.) a na náhradu nákladů odvolacího řízení státu částku 735,- Kč (výrok IV.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jeho v záhlaví označeným usnesením odmítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.922,- Kč (výrok II.).
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je podle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím v celém jejich rozsahu. Z povahy ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod vyplývá, že ji je oprávněna podat jen ta osoba, které nebylo rozhodnutím obecných soudů plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím obecných soudů způsobena újma na základních právech či svobodách. Vzhledem k tomu, že výrokem I. ústavní stížností napadeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci bylo stěžovateli vyhověno, když žaloba proti stěžovateli byla v tam uvedené části zamítnuta, je stěžovatel ve vztahu k němu k podání ústavní stížnosti osobou zjevně neoprávněnou.
Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu (dále jen "relevantní rozhodnutí") a aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění dokazování, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy relevantními rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práv a svobod. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se též v napadených rozhodnutích vypořádaly dostatečně s relevantními skutečnostmi a jejich závěrům nemá Ústavní soud co vytknout. To, že s nimi stěžovatel nesouhlasí, zásah do jeho práv nezakládá. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost z části podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a z části podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2015
Tomáš Lichovník v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu