Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. R., právně zastoupeného JUDr. Petrem Morongem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. srpna 2005, č.j. 4 C 310/2004-116 a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. prosince 2005, č.j. 7 Co 2362/2005-167, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. dubna 2007, č.j. 22 Cdo 960/2006-214, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo narušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci bylo zrušeno spoluvlastnictví stěžovatele a žalovaného k popsaným nemovitostem (odst. I. výroku), uvedené nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného (odst. II. výroku), kterému současně byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na vyrovnání podílu částku 286.000,- Kč (odst. III. výroku). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (odst. IV. výroku), stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci částku 5.430,50 Kč (odst. V. výroku) a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci částku 13.430,50 Kč (odst. VI. výroku).
O odvolání rozhodl shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 44.825,- Kč (výrok II.). O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR shora citovaným usnesením tak, že dovolání odmítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.020,- Kč (výrok II.).
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že obecné soudy porušily jeho právo na rovnost účastníků řízení tím, že nezhodnotily veškeré důkazy a spolehlivě nezjistily skutkový stav v souladu s ustanoveními § 6 a § 120 o.s.ř. Uvedl, že soudy vycházely z provedených znaleckých posudků, které dospěly k závěru, že předmětné nemovitosti lze reálně rozdělit, avšak nikoliv bez stavebních úprav. Tyto stavební úpravy by si vyžádaly náklady ve výši 485.000,- Kč, což při celkové hodnotě předmětných nemovitostí ve výši 572.000,- Kč považoval soud prvého stupně za nepřiměřené. Navíc by podle posudků v jedné části vznikla samostatná místnost menší než 16 m2, která netvoří byt. Pro rozhodnutí soudu bylo podstatné i to, že stěžovatel, na rozdíl od žalovaného, nemovitosti nevyužíval a neprováděl jejich údržbu. V neposlední řadě soud prvého stupně přihlédl k tomu, že stěžovatel je vlastníkem dvou dalších rekreačních chat, zatímco žalovaný žádný jiný rekreační objekt nevlastní. S těmito závěry se ztotožnil i soud odvolací.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soudy se řádně nezabývaly otázkou nezbytnosti všech nákladů, k nimž v případě reálného rozdělení nemovitostí znalecké posudky dospěly. Zpochybnil nezbytnost vybudování plynové přípojky, použití zcela nového stavebního materiálu, jakož i nezbytnost vybudování sklepa pod nově vzniklou částí nemovitosti. Namítl rovněž, že soudy řádně a úplně nezhodnotily skutečnost, že stěžovatel předmětnou nemovitost nevyužíval především z toho důvodu, že z ní byl žalovaným opakovaně vykazován.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů všech stupňů zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 4 C 310/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavněprávní argumentace stěžovatele se v ústavní stížnosti zúžila na pouhé konstatování zkrácení v právu na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 resp. čl. 37 odst. 3 Listiny. Z podstatné části je opakovaným vyjádřením prostého nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů.
Rozdělením podílového spoluvlastnictví předmětných nemovitostí stěžovatele a žalovaného se obecné soudy řádně a plně zabývaly a na základě několika na sobě nezávislých okolnostech dospěly k závěru o jeho neúčelnosti.
Podle názoru Ústavního soudu stěžovatel opomíjí, že soudní moc je Ústavou České republiky svěřena soudům především k tomu, aby ony při posuzování věci samotné, poskytovaly zákonem stanoveným způsobem ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1). Není proto v pravomoci Ústavního soudu, aby hodnocení, které provedly obecné soudy se znalostí konkrétních okolností řízení, přezkoumával jako další kontrolní orgán. Stěžovatel měl k dispozici a také využil všechny procesní nástroje k přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší do provedeného hodnocení zasahovat, pokud při jeho aplikaci nedošlo k porušení ústavních principů. V daném případě Ústavní soud tvrzené zkrácení v právu na spravedlivý proces neshledal. Sama skutečnost, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než stěžovatel, je jen pouhou polemikou s obsahem soudního rozhodnutí. Jinými slovy řečeno, pokud obecné osudy po zevrubném posouzení věci dospěly k závěru o neúčelnosti reálného rozdělení nemovitostí mezi stávající spoluvlastníky, nepřísluší Ústavnímu soudu takovéto závěry přezkoumávat.
Ze stěžovatelem předložených tvrzení není ani patrné, jakým způsobem jej měly obecné soudy poškodit v jeho právu na rovnost. Při rozhodování o tom, komu předmětné nemovitosti přikáží, vycházely soudy ze zjištění, která učinily v rámci řízení, a své závěry přesvědčivě odůvodnily. V postupu obecných soudů tak v tomto případě není možno nalézt úkon či krok, který by vedl ke zkrácení stěžovatele v právu na rovnost účastníků řízení.
Soud prvého stupně provedl navržené důkazy, nechal vypracovat dva znalecké posudky, provedl místní šetření a dospěl k závěru, který řádně odůvodnil. Odvolací soud provedl doplnění dokazování o zjištění solventnosti žalovaného a poté, co dospěl k závěru o správnosti rozhodnutí okresního soudu, jeho rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud ČR se zabýval dovoláním a rozhodl o jeho nepřípustnosti.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. prosince 2007
Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu