Usnesení ze dne 19. 7. 2017
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti A. P., zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017 č. j. 54 Co 384/2016-134, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 22. 5. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím soudu došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít tím, že napadené rozhodnutí soudu, kterým bylo zastaveno řízení o náhradě škody z důvodu překážky věci rozhodnuté, je nelogické, protismyslné a v rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, domáhala po Ministerstvu spravedlnosti (vedlejším účastníkovi) poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nezákonnými rozhodnutími, která byla zrušena rozsudkem Nejvyššího. Stěžovatelka požadovala omluvu a finanční zadostiučinění ve výši 50 000 Kč. Vedlejší účastník jí však vyplatil pouze částku 22 000 Kč a poskytl omluvu. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 se stěžovatelka domáhala zaplacení zbylé částky, tj. 28 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 5. 2016 č. j. 14 C 417/2014-88 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce 2 000 Kč (výrok I.), ohledně částky 26 000 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 20 000 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř., jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.). V průběhu odvolacího řízení totiž zjistil, že o nároku stěžovatelky bylo již v rozsahu požadavku na zaplacení částky 20 000 Kč pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2016 č. j. 10 C 124/2013-111, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016 č. j. 25 Co 259/2016-147.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky pro jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně vyhovění ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí nepodala dovolání, ačkoliv o této možnosti byla řádně poučena v napadeném rozhodnutí. Za této situace nezbývá než konstatovat, že nevyužila všechny prostředky k ochraně svého práva. Z toho důvodu je nutno ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považovat za návrh nepřípustný. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj
Usnesení ze dne 21. 9. 2017
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti A. P., zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017 č. j. 54 Co 384/2016-134, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 22. 5. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a usnesením sp. zn. IV. ÚS 1582/17 ze dne 19. 7. 2017 ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nerozhodl však o ústavní stížnosti napadající rozsudek městského soudu, potvrzující rozhodnutí soudu I. stupně ohledně částky 6 000 Kč, neboť proti této části rozhodnutí nebylo dovolání přípustné. Ústavní soud proto vydal podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 166 o. s. ř. toto doplňující usnesení. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší ostatním soudům (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je do rozhodovací činnosti soudů oprávněn zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud z tohoto pohledu posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Ústavní soud ověřil, že se městský soud napadeným výrokem zabýval a adekvátně vysvětlil, proč odvolání proti výroku II. ve zbylém rozsahu nepovažoval za důvodné (č. l. 4 a 5). Nadto jde o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o takové malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásah do základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou povolány. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost (v dané části) mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů zastoupení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu