Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Josefa Fialy o ústavní stížnosti Mgr. J. H., zastoupeného JUDr. Janem Juštou, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2015, č. j. 8 Ads 82/2015-29, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2015, č. j. 4 Ad 41/2011-111, zamítl žaloby stěžovatele proti čtyřem rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 3. 3. 2011, č. j. MHMP 29204/2011, č. j. MHMP 29205/2011, č. j. MHMP 29171/2011 a č. j. MHMP 29176/2011, jimiž nebyly stěžovateli pro měsíce říjen a listopad 2010 přiznány dávky mimořádné okamžité pomoci podle § 36 a násl. zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 8 Ads 82/2015-29, zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou soudu dne 15. 1. 2016 a navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil, věc vrátil obecnému soudu a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení. Svojí argumentací namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v závěru správních orgánů i soudů, že neprojevoval dostatečnou snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním, konkrétně prodejem pozemků o celkové rozloze 8123 m2 v katastrálním území [k.ú.]. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas, osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Rovněž není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší správní soud dostál požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 [N 24/7 SbNU 153, srov. též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nejvyšší správní soud nemohl zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť se v odůvodnění rozsudku důkladně a srozumitelně vypořádal se stěžejní námitkou, na níž stěžovatel staví i svoji ústavní stížnost, totiž že přiznání statusu osoby v hmotné nouzi bránila okolnost, že prokazatelně neprojevil dostatečnou snahu zvýšit svůj příjem vlastním přičiněním, jak ukládá § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 111/2006 Sb. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti podrobně zabýval i konkrétním způsobem, jakým usiloval o prodej rozsáhlých pozemků, které stěžovatel podle svých tvrzení nabízel na (jediném) realitním webu a podpořil prostřednictvím veřejného příslibu provize 10 % z kupní ceny za doporučení (zprostředkování) kupce, přičemž k prodeji nemovitostí podle stěžovatele nedošlo z důvodu objektivního nezájmu kupujících. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Týmž výrokem rozhodl Ústavní soud totožně i o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení; ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je vyhovění tomuto akcesorickému návrhu, který sdílí osud ústavní stížnosti, vyloučeno již vzhledem k výsledku řízení, neboť stěžovatel neměl ve věci úspěch. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu