Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 21. února 2011 o ústavní stížnosti společnosti Darren, s. r. o., se sídlem v [adresa] zastoupené Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích sp. zn. 22 Co 22/2010 ze dne 19. 10. 2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se svou ústavní stížností, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z důvodů v ústavní stížnosti rozvedených, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval o odvolání stěžovatele a dalšího účastníka řízení proti rozsudku soudu I. stupně. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel současně podal proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu také dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty. Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jak na to jmenovaný soud poukázal ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 234/11 ze dne 10. 2. 2011, přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelé jsou tedy povinni vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 věta za středníkem citovaného zákona. Pokud stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné jím podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním, obsahujícího důvody, na něž možno v části týkající se závěru o nepřípustnosti stížnosti i v této věci odkázat. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Ústavní soud nemá ani v této věci, z důvodů, které jsou rozvedeny v již zmiňovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 234/11, na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, a proto ústavní stížnost aniž posuzoval její důvodnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu s tím ovšem, že stěžovateli zůstává možnost uplatnit ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu případně podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu i proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2011 Pavel Holländer soudce zpravodaj