IV. ÚS 161/13

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 2, v čl. 8 odstavci 2 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. července 2010, č.j. 2 T 12/2009-3237, byl stěžovatel společně s dalšími osobami shledán vinným ze spáchání zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odstavce 2 písmene c) a odstavce 3 písmene a) trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let do věznice s ostrahou; poškození byli odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání obžalovaných i státní zástupkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 2 To 128/2010, napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil nalézacímu soudu k novému řízení. Shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel společně s dalšími osobami shledán vinným ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odstavce 2 písmene c) a odstavce 3 písmene a) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou; poškození byli odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obžalovaných i státní zástupkyně Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl. V tomto postupu navrhovatel shledal zásah do svých zaručených práv, a proto se se svou stížností obrátil na Ústavní soud.

Ústavní soud při vědomí existence podání ústavní stížnosti dalšího z odsouzených a seznámen se skutečností, že ve věci bylo podáno dovolání státního zástupce a jednoho z odsouzených, přerušil řízení ve věci a vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Dne 16. května 2014 bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem Ústavnímu soudu doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014, č.j. 7 Tdo 1261/2013-55, jímž byla k dovolání státního zástupce zrušena rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. května 2012, sp. zn. 2 T 12/2009, a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2012, sp. zn. 2 To 76/2012; byla zrušena další rozhodnutí na tato obsahově navazující; a věc byla přikázána Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby tento v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl. V projednávaném případě došlo, v důsledku opravného prostředku státního zástupce, k vrácení věci k dalšímu projednání před nalézacím soudem. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku na vyčerpání všech předchozích procesních prostředků, které právní řád navrhovateli k ochraně jeho práva poskytuje [(§ 75 odstavec 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit. Podmínka uvedená v ustanovení § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu, tedy vyžaduje před podáním ústavní stížnosti využití všech možností, které mohou vést k požadované nápravě, a které zákony k ochraně práva poskytují (§ 72 odstavec 3 zákona o Ústavním soudu). Výjimkou je návrh na obnovu řízení a mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odstavec 1, věta za středníkem, § 72 odstavec 4 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2014

Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Při shromažďování podkladů pro rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že řízení se týkalo tří obviněných. Stěžovatel si podal projednávanou ústavní stížnost, stejně jako jeho spoluobviněný, o jehož věci rozhoduje Ústavní soud pod sp. zn. IV. ÚS 285/13. Třetí obviněný podal proti shora napadeným rozhodnutím obecných soudů dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 8. listopadu 2013, a dosud nerozhodnutá věc je vedena pod sp. zn. 7 Tdo 1261/2013. Ústavní soud proto řízení o ústavní stížnosti přerušuje podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 109 odstavcem 2 písmeno c) občanského soudního řádu, neboť před Nejvyšším soudem probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu. V řízení bude Ústavní soud pokračovat po rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Ústavní soud může v řízení pokračovat i bez návrhu (§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 111 odstavcem 2 o.s.ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2014 Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu