IV. ÚS 1650/17

Odůvodnění

I. Ústavní soud obdržel dne 29. května 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se K. B. starší (dále také jen "původní stěžovatel" nebo "žalobce") domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv garantovaných článkem 1, článkem 10, článkem 11, článkem 30 a článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článkem 6 Úmluvy. Dne 18. září 2017 právní zástupkyně původního stěžovatele sdělila Ústavnímu soudu, že tento dne 2. září 2017 zemřel, což doložila kopií úmrtního listu. Ústavní soud proto usnesením ze dne 19. září 2017 č. j. IV. ÚS 1650/17-16, řízení o ústavní stížnosti přerušil do doby, než bude zřejmý okruh dědiců zůstavitele. Přípisem ze dne 22. března 2018 sdělil Mgr. Ludvík Vinopal, notář v Jihlavě, že zůstavitel K. B. starší po sobě zanechal závěť a prohlášení o vydědění ze dne 15. dubna 2015, sepsané ve formě notářského zápisu, jímž vydědil svého syna P. B. a svého vnuka P. B.. Proti platnosti závěti a prohlášení o vydědění dle sdělení notáře neměl nikdo z účastníků dědického řízení námitky. Důvody vydědění jsou nadále mezi K. B. mladším, J. B. a P. B. sporné. Ústavní soud je toho názoru, že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení, a to s K. B. mladším a J. B., přičemž P. B. má v tomto řízení postavení vedlejšího účastníka, a proto je jeho procesní nástupnictví za stěžovatele ipso facto vyloučeno. Z tohoto důvodu Ústavní soud vyzval procesní nástupce stěžovatele ke sdělení, zda v řízení o ústavní stížnosti chtějí pokračovat a zda se s jejím obsahem ztotožňují, popřípadě ji míní doplnit. Sdělením ze dne 31. května 2018 procesní nástupci původního stěžovatele vyjádřili vůli pokračovat v řízení a doplnili stížnostní argumentaci. Ústavní soud proto v souladu s § 107 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Původní stěžovatel (žalobce) se v občanskoprávním řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 10/2011 domáhal určení, že je vlastníkem rodinného domu a pozemků, které v roce 2000 daroval svému synovi P. B. (dále jen "žalovaný") a současně s ním uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene, spočívajícího v právu doživotního bezplatného užívání darovaných nemovitostí a v povinnosti žalovaného zaopatřit žalobce a jeho manželku. Dne 20. října 2010 vyzval žalobce žalovaného k vrácení daru s tím, že žalovaný se k němu a k jeho manželce chová v rozporu s dobrými mravy, neboť jim neposkytuje pomoc a podporu, které ve stáří potřebují, vede život, se kterým žalobce a jeho manželka nesouhlasí, nemluví s nimi a vyvolává pro ně stresové situace, protože má prý dluhy.

2) Okresní soud v Jihlavě (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 5. února 2013 č. j. 12 C 10/2011-178 žalobu zamítl. Na základě provedeného dokazování totiž soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se vůči žalobci a členům jeho rodiny nechoval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen "obč. zák.") a nebyly tedy splněny podmínky pro vrácení daru.

3) K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 54 Co 329/2013-211 potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně.

4) Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 26. dubna 2017 č. j. 33 Cdo 5141/2016-250, odmítl jako nepřípustné.

5) Dle dovolacího soudu se odvolací soud důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a rozhodl v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu stran výkladu § 630 obč. zák. Úvahu odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaného (obdarovaného) vůči žalobci (dárci) a osobám jemu blízkým nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák., dovolací soud neshledal jako zjevně nepřiměřenou či odporující závěrům, jež formuloval ve svých rozhodnutích, na která odkazoval žalobce.

III. Původní stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy odmítly poskytnout ochranu jeho základnímu právu na ochranu vlastnictví. Napadeným rozhodnutím vytýkal, že nedostatečně zhodnotily specifické skutkové okolnosti dané věci, jelikož předmětné nemovitosti daroval žalovanému s přesvědčením, že pokud mu a jeho manželce neposkytne potřebnou pomoc ve stáří a v nemoci, bude moci oprávněně požadovat vrácení daru zpět. Takové jednání žalovaného totiž představuje jednak hrubé porušení dobrých mravů a současně i porušení smluvní povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy o věcném břemeni. Usnesení dovolacího soudu původní stěžovatel vytýkal, že se blíže nezabývá okolnostmi odvolání daru, čímž zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces (k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Dovolací soud prý zároveň v dané věci nesprávně aplikoval svoji dosavadní rozhodovací praxi a vadně interpretoval ustanovení § 630 obč. zák. (k čemuž původní stěžovatel odkazoval na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 a ze dne 6. září 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04). Závěrem původní stěžovatel shrnul, že považuje za nepřípustné, aby v právním státě byla poskytována ochrana práv osobě, která neposkytla a ani neposkytuje potřebnou pomoc svým nemocným a starým rodičům a která o své rodiče nejeví zájem a svým bezohledným jednáním jim znemožnila prožít klidné stáří. Obecné soudy měly při svém rozhodování brát v úvahu dotčená základní práva žalobce, neboť jejich ochrana prozařuje i do horizontálních právních vztahů. V doplnění ústavní stížnosti nově nastoupivší stěžovatelé připomenuli, že žalovaný neplnil žádnou ze svých povinností ze smlouvy o zřízení věcného břemene, ani své povinnosti, jež jakožto syn vůči rodičům měl, přičemž intenzita tohoto porušení nabyla podoby hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. Jestliže dovolací soud v dané věci poukazoval na svoji ustálenou judikaturu, pak její výklad stěžovatelé považují za protiústavní, k čemuž odkazují na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2009 sp. zn. III. ÚS 1257/09.

IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko pokračující polemiku s právním hodnocením obecných soudů. Stěžovatelé tak Ústavní soud staví do pozice další soudní instance, která by měla přezkoumávat právní hodnocení učiněná soudy nižších stupňů. Taková pozice Ústavnímu soudu vzhledem k jeho ústavně vymezené roli, jíž je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti, nepřísluší. Z tohoto důvodu mohl Ústavní soud toliko zkoumat, zda se právní závěry obecných soudů neocitají vně ústavního rámce, resp. zda nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěnými a hodnocením provedených důkazů. Toliko v situaci, kdy by se právní závěry obecných soudů ocitly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 90 Ústavy a s článkem 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94). V projednávané věci obecné soudy shledaly splnění první podmínky pro účinné odvolání daru dárcem, totiž existenci jednostranného právního úkonu (jednání) dárce, jímž po obdarovaném požaduje vrácení daru. Ve vztahu k druhé z podmínek - chování obdarovaného k dárci nebo členům jeho rodiny, které hrubě porušuje dobré mravy - však na základě hodnocení provedených důkazů obecné soudy dospěly k závěru, že tato podmínka nebyla ke dni odvolání daru (doručení dopisu ze dne 20. října 2010 vedlejšímu účastníku) splněna. Soud prvního stupně (a následně i soud odvolací po zopakování některých důkazů) zjistil ze svědeckých výpovědí všech dotčených členů rodiny, že žalovaný z rodinného domu, kde všichni společně bydleli, odešel v říjnu 2010, tedy zhruba v době, kdy došlo k odvolání daru. Do té doby však své rodiče, byl-li jimi o to požádán, vozil k lékaři (v tom se střídal s bratrem) či se svou matkou jezdil na nákupy. Odvolací soud k tomuto připomněl, že ani z opětovného výslechu rodičů žalovaného nevyplynulo, že by jej ve větším rozsahu bezvýsledně žádali o pomoc. Rovněž finanční situace byla v rodině nastavena tak, že po žalovaném nebylo požadováno, aby přispíval na domácnost, naopak, rodiče mu finančně vypomáhali. Dle soudu prvního stupně tak hlavním důvodem odvolání daru byla skutečnost, že žalovaný měl prý v úmyslu darovanou nemovitost zcizit, neboť měl v dané době dluhy a dokonce byl vydán exekuční příkaz na prodej nemovitosti. Takové skutečnosti však - samy o sobě - nemohly dle soudu prvního stupně přivodit závěr o hrubém porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. Ústavní soud je nucen konstatovat, že právní závěry obecných soudů zřetelně vyplývají z provedeného dokazování a ze zjištěného skutkového stavu, o němž nelze mít pochybnosti. Jak připomenul dovolací soud, při posouzení, zda je určité chování obdarovaného v hrubém rozporu s dobrými mravy, je třeba vycházet z individuálních okolností dané věci a je zapotřebí hodnotit intenzitu, délku trvání a četnost závadného chování obdarovaného. V projednávané věci přitom obecné soudy akcentovaly právě specifické okolnosti daného případu, tak jak byly popsány shora. Chování vedlejšího účastníka sice nelze hodnotit kladně - a nehodnotily je tak ani obecné soudy -, ale ne každé nežádoucí chování se automaticky ocitá v hrubém rozporu s dobrými mravy. Protože interpretaci ustanovení § 630 obč. zák. obecnými soudy neshledal Ústavní soud jako excesivní, nemohl akceptovat odkaz stěžovatelů na své usnesení sp. zn. III. ÚS 1257/09. Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil ani s odkazem na svůj nález sp. zn. III. ÚS 1538/14, neboť argumentace zdravotním stavem původního stěžovatele či porušováním závazků z jiné smlouvy mezi ním a vedlejším účastníkem nebyla z hlediska posouzení dané věci jakkoliv relevantní. Konečně Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nebylo sporné, zda se obdarovaný vůči dárci dopouštěl - mimo jiné - fyzického násilí (sp. zn. IV. ÚS 391/05). Odkaz na obecné závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 není dostatečně přiléhavý. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh stěžovatelů odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2018

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Odůvodnění

I. Ústavní soud obdržel dne 29. května 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se K. B. (dále také jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Listina"), porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásah do práva na lidskou důstojnost dle článku 1 a článku 10 Listiny a zásah do práva na pomoc a zabezpečení ve stáří ve smyslu článku 30 Listiny.

II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (žalobce) se v občanskoprávním řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 10/2011 domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí - rodinného domu č. p. X, postaveného na pozemku parc. č. X2 a pozemku parc. č. X3, zapsaných na listu vlastnictví č. X4 pro obec J., katastrální území [k.ú.]. Žalobce v roce 2000 daroval označené nemovitosti svému synovi P. B. (dále také jen "žalovaný") a současně s žalovaným uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene, spočívajícího v právu doživotního bezplatného užívání darovaných nemovitostí a v povinnosti žalovaného zaopatřit žalobce a jeho manželku. Dne 20. října 2010 žalobce vyzval žalovaného k vrácení daru s tím, že žalovaný se k němu a k jeho manželce chová v rozporu s dobrými mravy, neboť jim (stručně řečeno) neposkytuje pomoc a podporu, které ve stáří potřebují, vede život, se kterým žalobce a jeho manželka nesouhlasí, nemluví s nimi a vyvolává pro ně stresové situace, protože má prý dluhy. Okresní soud v Jihlavě (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 5. února 2013 č. j. 12 C 10/2011-178 žalobu zamítl. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování totiž dospěl k závěru, že žalovaný se vůči žalobci a členům jeho rodiny nechoval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen "obč. zák."); nebyly tedy splněny podmínky pro vrácení daru. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 54 Co 329/2013-211 potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. dubna 2017 č. j. 33 Cdo 5141/2016-250 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud se důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud v rámci své ustálené rozhodovací praxe k výkladu ustanovení § 630 obč. zák. obecně přijal. Úvahu odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaného (obdarovaného) vůči žalobci (dárci) a osobám jemu blízkým nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák., neshledal jako zjevně nepřiměřenou či odporující závěrům, jež Nejvyšší soud formuloval ve svých rozhodnutích, na něž odkazoval žalobce. Skutkové námitky žalobce Nejvyšší soud odmítl s poukazem na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario, neboť tyto nejsou způsobilým dovolacím důvodem a současně nešlo ani o případ, kdy by skutková otázka, s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod, byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. III. Stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho základní právo na ochranu vlastnictví tím, že mu odmítly poskytnout ochranu. Napadeným rozhodnutím vytýká, že nedostatečně zhodnotily specifické skutkové okolnosti dané věci, jelikož stěžovatel předmětné nemovitosti daroval P. B. (dále také jen "vedlejší účastník") s přesvědčením, že pokud tento stěžovateli a jeho manželce neposkytne potřebnou pomoc ve stáří a v nemoci, bude moci oprávněně požadovat vrácení daru zpět. Takové jednání vedlejšího účastníka totiž představuje jednak hrubé porušení dobrých mravů a současně i porušení smluvní povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy o věcném břemeni. Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že se blíže nezabývá okolnostmi odvolání daru, čímž zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces (k tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci jeho dosavadní rozhodovací praxe na poměry projednávané věci a nesprávnou interpretaci ustanovení § 630 obč. zák., k čemuž odkazuje na související judikaturu Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 a ze dne 6. září 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04). Závěrem stěžovatel shrnuje, že je nepřípustné, aby v právním státě byla poskytována ochrana práv osobě, která neposkytla a ani neposkytuje potřebnou pomoc svým nemocným a starým rodičům a která o své rodiče nejeví zájem a svým bezohledným jednáním jim znemožnila prožít klidné stáří. Obecné soudy měly při svém rozhodování brát v úvahu základní práva stěžovatele, neboť jejich ochrana prozařuje i do horizontálních právních vztahů.

Právní zástupkyně stěžovatele dne 18. září 2017 Ústavnímu soudu sdělila, že stěžovatel dne 2. září 2017 zemřel, což doložila kopií úmrtního listu. Zákon o Ústavním soudu neobsahuje ustanovení, které by výslovně upravovalo procesní situaci, kdy v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel zemřel; podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu se tudíž přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu, v daném případě ustanovení § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Podle něj pak platí, že ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost jím být dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat; v kladném případě rozhodne usnesením o tom, s kým bude v řízení pokračováno, resp. kdo z dědiců, jejichž okruh není znám, bude procesním nástupcem zemřelého účastníka. Ústavní soud je toho názoru, že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení, nikoliv však ihned. Z toho důvodu se rozhodl vyčkat výsledků řízení o pozůstalosti a teprve poté rozhodne o dalším procesním postupu. V této souvislosti vyzývá dosavadní právní zástupkyni stěžovatele advokátku JUDr. Boženu Zmátlovou, aby mu podala informaci o výsledku řízení o pozůstalosti a případném úmyslu právních nástupců stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti pokračovat.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu