Usnesení ze dne 5. 8. 2014
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. H., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 49 T 13/2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze*) ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 10 To 131/2013, takto:
Výrok
_________________________ *) ve znění oprvaného usnesení ze dne 23. 9. 2014
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2012 č. j. 49 T 13/2012-278 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013 č. j. 10 To 108/2012-310. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá primárně neprovedení některých důkazů v rámci řízení o povolení obnovy, konkrétně nevyslechnutí dvou navrhovaných svědků a "nevyhodnocení duševního onemocnění poškozené ve vztahu k osobě stěžovatele". Vyjadřuje názor, že byly splněny podmínky předpokládané trestním řádem pro obnovu řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. V dosavadní judikatuře Ústavního soudu bylo již mnohokrát řečeno, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na trestních soudech aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12). V projednávané věci tak Ústavní soud toliko posuzoval, zda rozhodnutí trestních soudů o tom, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž byl Ústavní soud kompetentní ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo. Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozhodoval o návrhu na povolení obnovy řízení v prvním stupni, naprosto dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, proč provedené důkazy - zejména kvůli jejich nevěrohodnosti - nejsou způsobilé podpořit jiné rozhodnutí o vině, jak to vyžaduje ustanovení § 278 trestního řádu, a proč nepovažoval za nezbytné provést další důkazy navrhované stěžovatelem. Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní pak toto odůvodnění dále rozvedl a doplnil. Lze konstatovat, že trestní soudy v dané věci dostály své povinnosti náležitě odůvodnit svá rozhodnutí, vysvětlit úvahy vedoucí k závěrům, z nichž tato rozhodnutí vychází, a vypořádat se přitom s relevantními námitkami a argumentací stěžovatele. Ústavní soud tedy nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele, a to včetně práva na spravedlivý (řádný) proces, které není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2014 JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu
Usnesení ze dne 23. 9. 2014
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. H., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 49 T 13/2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 10 To 131/2013, takto:
Výrok
Písemné vyhotovení usnesení Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2014 sp. zn. IV. ÚS 1680/14 se opravuje tak, že v jeho záhlaví zřejmá nesprávnost v označení Vrchního soudu v "Olomouci" se nahrazuje označením Vrchního soudu v "Praze".
Odůvodnění
V záhlaví písemného vyhotovení označeného usnesení došlo ke zjevné nesprávnosti, jež spočívá ve špatném označení vrchního soudu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje. Ústavní soud proto vydal opravné usnesení za použití ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 164 občanského soudního řádu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu