IV. ÚS 1693/18

Odůvodnění

Stěžovatel (dále rovněž "úpadce", resp. "dlužník") v ústavní stížnosti napadá všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 2 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") uvádějících, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání; státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, čl. 40 odst. 1 Listiny (jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy) a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana).

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Krajský soud v Brně (dále jen "insolvenční soud") usnesením ze dne 25. dubna 2016 č. j. KSBR 28 INS 27593/2013-63, vzal na vědomí oddlužení dlužníka (výrok I), zamítl návrh dlužníka na osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny (výrok II) a zprostil funkce insolvenčního správce JUDr. L. K. (výrok III).

Insolvenční soud konstatoval, že pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny pouze v rozsahu 6,7012 % a schválil konečnou zprávu insolvenčního správce, proti které žádný z věřitelů nevznesl žádnou připomínku. V průběhu jednání o případném zrušení schváleného oddlužení dne 20. 1. 2016 dlužník uvedl, že se v roce 2014 neoprávněně připojil k odběru elektrické energie, jak je uvedeno v protokolu společnosti E.ON. ze dne 11. 8. 2014. Soud proto konstatoval, že dlužník v průběhu oddlužení porušil povinnosti a omezení dané § 412 a § 418 insolvenčního zákona, které jsou upřesněním zásad definovaných v ustanovení § 5 citovaného zákona, když minimálně v případu společnosti E.ON. se dopustil protiprávního jednání tím, že neoprávněně odebíral elektrickou energii nejpozději do 11. 8. 2014. Soud takové jednání považoval za závažné porušení povinnosti dlužníka v průběhu oddlužení. Dlužník dále uvedl, že není evidován na úřadu práce a důvod pro takové jednání neuvedl. Podle jeho tvrzení si zdravotní a sociální pojištění hradí sám, a to z peněz, které má k dispozici. Z tohoto prohlášení dlužníka insolvenční soud dovodil, že má dostatek finančních prostředků, které by měly být užity k uspokojení práv věřitelů v tomto řízení. Za celou dobu insolvenčního řízení dlužník insolvenčnímu soudu neprokázal jakoukoli snahu o získání zaměstnání a zajištění si dalších příjmů, u nichž by mohl uspokojit věřitele. Všechny tyto důvody vedly insolvenční soud k zamítnutí návrhu dlužníka na osvobození od placení pohledávek.

Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 27. října 2016 č. j. KSBR 28 INS 27593/2013, 2 VSOL 694/2016-B-78 k odvolání dlužníka usnesení insolvenčního soudu v odstavci II výroku potvrdil. Přitom konstatoval, že podle ustanovení § 414 insolvenčního zákon je podmínkou pro osvobození dlužníka od placení pohledávek nejen návrh dlužníka, ale zejména splnění povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení. Neosvobození dlužníka je sankcí za porušení jeho povinností.

Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 28. února 2018 č. j. KSBR 28 INS 27593/2013, 29 NSČR 19/2017-B-103 zamítl dovolání dlužníka jako nedůvodné [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. Dovolací soud k otázce předpokladů pro osvobození od zbytků dluhů v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, poukázal na několik judikátů Nejvyššího soudu, zabývajících se výkladem ustanovení § 417 odst. 1 insolvenčního zákona, zejména na usnesení ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 29 NSČR 45/2010. Při výkladu citovaného ustanovení vysvětlil, že i když znění označeného ustanovení definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen jako důvod k odnětí již přiznaného osvobození od zbytků dluhů, teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li najevo stejné jednání dlužníka ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude to, že dlužník nesplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Závěrem dovolací soud shrnul, že zjistí-li insolvenční soud za dobu trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí podle ustanovení § 418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak však insolvenční soud neučiní, nic mu nebrání v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení.

III. Po rekapitulaci průběhu a výsledku dosavadního řízení stěžovatel insolvenčnímu soudu vytýká, že jeho výtky, že stěžovatel nesdělil insolvenčnímu správci své další finanční zdroje, které mohly být v průběhu insolvenčního řízení použity k úhradě pohledávek věřitelů, nejsou relevantní. Stěžovatel připomíná, že v případě oddlužení prodejem majetkové podstaty dlužníka nejsou příjmy dlužníka nijak dotčeny, protože ve smyslu ustanovení § 395 odst. 2 insolvenčního zákona nenáleží do majetkové podstaty majetek, který dlužník nabyl poté, co nastaly účinky oddlužení. V tomto závěru prý ostatně pochybil i odvolací soud. Správce konkursní podstaty v průběhu insolvenčního řízení ani v jedné ze svých zpráv neuvedl nic, co by se dalo označit jako neplnění povinností stěžovatele jako dlužníka. I z tohoto důvodu považuje stěžovatel napadená rozhodnutí soudů za překvapivá a nepředvídatelná. Stěžovatel "má za to, že je nepochybné, že ani v rámci případného konkursu by nezajištění věřitelé neobdrželi vyšší plnění, resp. opak nebyl soudy prokázán". Insolvenčnímu soudu stěžovatel vytýká, že před zahájením insolvenčního řízení mu bylo známo, že jsou pochybnosti o míře uspokojení nezajištěných věřitelů, přesto insolvenční soud vyhověl návrhu stěžovatele a povolil jeho oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Tento způsob oddlužení se prý však až na jeho konci obrátil proti stěžovateli, když mu soudem nebylo povoleno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém nebyly dosud uspokojeny. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že "neodpověděl na stěžovatelem v dovolání položené otázky: zda jsou povinnosti dlužníka v rámci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a oddlužením plněním splátkového kalendáře shodné; zda v rámci rozhodování o návrhu dlužníka podle § 414 insolvenčního zákona smí insolvenční soud zohlednit pasivitu dlužníka směrem k zajištění pravidelného příjmu i v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, do níž příjem dlužníka nespadá. Dovolací soud tak podle názoru stěžovatele zklamal ve své funkci řešení právních otázek, které dosud judikaturou dovolacího soudu nebyly vyřešeny, přičemž prý i chybnými postupy soudů došlo v projednávané věci k porušení zásad právního státu.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele směřujícími proti napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V projednávané věci stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů, avšak tato polemika není sama o sobě schopna založit důvodnost tvrzení o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že výklad tzv. podústavního práva a sjednocování judikatury je záležitostí Nejvyššího soudu, nikoli Ústavního soudu. Ústavní soud zjistil, že námitky, předestřené nyní Ústavnímu soudu, stěžovatel již dříve adresoval i odvolacímu soudu, resp. později v rámci dovolání i dovolacímu soudu. Oba tyto soudy se stěžovatelovými námitkami vypořádaly, přičemž dovolací soud řešil právní otázky, které do této doby judikaturou Nejvyššího soudu nebyly zcela dořešeny. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že před podáním návrhu na osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, splnil všechny předpoklady požadované insolvenčním zákonem, a že tedy bylo povinností insolvenčního soudu mu "automaticky" vyhovět. V projednávané věci bylo obecnými soudy zjištěno, že stěžovatel (dlužník) porušil své povinnosti, mezi něž patří zásada "poctivosti dlužníka", ve smyslu zásad insolvenčního řízení podle § 5 insolvenčního zákona (dále zpřesněných v ustanovení § 412 a § 418 citovaného zákona). Tato zásada, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 č. j. 29 NSČR 19/2017, se uplatní vždy, a to bez ohledu na to, jestli jde o oddlužení plněním splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetkové podstaty. Nelze totiž souhlasit s řešením, kdy by měl být dlužník osvobozen od placení zbytku dluhů, ačkoli, jako je tomu v projednávané věci, svým úmyslným protiprávním jednáním zavinil, že minimálně do dne 11. 8. 2014 neoprávněně odebíral elektrickou energii. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 1. 2018 č. j. 29 NSČR 2/2018 konstatoval, že dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Povinností insolvenčního soudu pak je, aby jak po dobu trvání oddlužení, tak i ve fázi rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od zbytku dluhů zajistil, že nebude žádný z účastníků insolvenčního řízení takovým jednáním dlužníka nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně znevýhodněn. Stěžovatel ostatně byl v souvislosti s návrhem podle ustanovení § 414 odst. 1 insolvenčního zákona povinen prokázat, že splnil oba předpoklady pro osvobození od placení pohledávek (ve smyslu § 415 insolvenčního zákona), tj. prokázat, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které sám nezavil, a že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby úpadek dlužníka byl řešen konkursem. Ústavní soud nemůže akceptovat ani stěžovatelovu námitku "že ani v rámci případného konkursu by nezajištění věřitelé neobdrželi vyšší plnění, resp. opak nebyl soudy prokázán". V ústavní stížnosti stěžovatel nevysvětlil, z jakého důvodu by měly soudy prokazovat opak jeho pouhého tvrzení o splnění druhého předpokladu osvobození, když tato povinnost ze zákona přísluší prokazovat stěžovateli (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 97/2015). Dovolací soud ve svém zamítavém usnesení přiléhavě vyložil, že není možné přiznat osvobození od placení zbytku dluhů za situace, v níž bylo zjištěno, že dlužník přistupoval k plnění svých povinností nedbale, lehkomyslně, a to bez ohledu na to, kdy takové počínání stěžovatele vyšlo najevo. Stěžovatelova interpretace insolvenčního zákona odporuje zásadám insolvenčního řízení a jeho smyslu. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2018

Jan Musil v. r. předseda senátu