Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené Mgr. Luďkem Dvořákem, advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021 č. j. 6 Tdo 184/2021-2598, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byla dne 24. 6. 2021 doručena ústavní stížnost směřující proti v záhlaví specifikovanému usnesení Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020 č. j. 8 To 320/2020-2271 včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení.
2. Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro meritorní rozhodnutí o ústavní stížnosti.
3. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Citované ustanovení je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky). Podmínkou projednání ústavní stížnosti je mimo jiné předpoklad pravomocně skončeného předchozího řízení, což v daném případě splněno není.
4. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušit usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo v celém rozsahu zrušeno meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, a věc byla vrácena odvolací instanci k novému projednání a rozhodnutí. Předmětné trestní řízení tedy vzhledem ke zrušujícímu výroku usnesení dovolacího soudu nadále probíhá, a stěžovatelka má právo využít všechny možnosti soudní ochrany, a to včetně podání mimořádného opravného prostředku proti novému rozhodnutí odvolacího soudu a vznesení ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí. Ústavní stížnost proti zrušujícímu výroku usnesení Nejvyššího soudu je proto podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, tj. předčasná (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3794/14, ze dne 3. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 90/09 aj., všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důvody pro použití § 75 odst. 2 tohoto právního předpisu Ústavní soud neshledal.
5. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítl. Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nebylo třeba samostatně rozhodovat o přiznání náhrady nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem (srov. § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021 Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj