IV. ÚS 170/95

Odůvodnění

uvedeného nálezu poukázal Ústavní soud na svůj nález, sp. zn. Pl. ÚS 48/95, podle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení, neboť při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Podle názoru pléna Ústavního soudu okruh subjektů povinných k navrácení majetku nově vzniklým dobrovolným organizacím není vymezen tak úzce, jak tvrdil navrhovatel, a povinným subjektem může být i stát, pokud se převzetím majetku odňatého podle uvedených zákonů stal právním nástupcem organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. a tento majetek držel v den účinnosti zákona č. 173/1990 Sb., tedy l. června 1990. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že okruh povinných osob v uvedených zákonech byl stanoven na základě legitimní politické vůle zákonodárce a že napadená ustanovení citovaných zákonů nejsou v rozporu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nenarušují ústavní pořádek České republiky. Z uvedených důvodů byl návrh skupiny poslanců zamítnut.

Krajský soud v Brně ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti poukázal na to, že postavení stěžovatele se neliší od postavení České obce sokolské, resp.jejích sokolských jednot. K odstranění majetkových křivd vzniklých těmto dobrovolným organizacím směřoval zákon č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, jakož i zákon ČNR č. 232/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků. Jak vyplývá z restitučních zákonů, nemohly být odčiněny všechny křivdy, které byly spáchány porušením právních předpisů, o nichž se zmiňuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Ve smyslu uvedených restitučních předpisů krajský soud vykládal pojem povinné osoby a z tohoto výkladu vycházel také jeho rozsudek, na jehož odůvodnění také v celém rozsahu odkázal a současně navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.

Vedlejší účastník, v.d.i.O.Z., se k obsahu ústavní stížnosti písemně nevyjádřil.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu ve Zlíně, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Byl tedy i senát Ústavního soudu, rozhodující o ústavní stížnosti stěžovatele, ve smyslu uvedeného článku Ústavy vázán výše uvedeným názorem pléna Ústavního soudu ČR, který v ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění, které bylo obecnými soudy v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí aplikováno, rozpor s čl. ll odst. l a 3 a čl. 4 odst. 3 Listiny neshledal.

Ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozsudku stěžovatel porušení žádného ze svých ústavně zaručených práv výslovně nenamítal, a proto za této situace senát Ústavního soudu zkoumal, zda v poměru ke stěžovateli nebylo rozhodnutími obecných soudů zasaženo do jeho práva na soudní ochranu tak, jak toto vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Za stavu, kdy ze zjištění učiněných obecnými soudy na základě provedeného dokazování vyplývá, že stěžovatelem v žalobě označený žalovaný - v.d.i. O. - nabyl předmětné nemovitosti nikoliv od právního nástupce organizace uvedené v ustanovení § 2 zákona č. 68/1956 Sb., nýbrž od ZV ROH Krajské odbytové a zásobovací základny v Malenovicích, nelze závěrům obecných soudů vytýkat protiústavnost, když shora citovaný judikát, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. 9 z roku 1996, v němž je ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění, interpretováno - jak Ústavní soud dal v plenární věci shora označené najevo - ústavně konformním způsobem, sice částečně přisvědčil názoru stěžovatele v tom, že povinnou osobou je každý další subjekt, který odňatý majetek držel, nicméně tak tomu je jen za splnění podmínky, že nárok na vrácení majetku byl oprávněnou osobou v zákonem stanovené lhůtě uplatněn u právního nástupce organizací, uvedených v ustanovení § 2 zákona č. 68/1956 Sb., a právě tato podmínka v posuzovaném případě splněna není. Závěrům obecných soudů nelze než přisvědčit, a to přesto, že tyto v podstatě bez povšimnutí ponechaly fakt, na který v průběhu řízení před nimi ani sám stěžovatel neupozornil, totiž že ZV ROH Krajské odbytové a zásobovací základny převáděl předmětný majetek na vedlejšího účastníka v.d.i. O. teprve v roce 1966, tedy poté, co tento majetek měl být s ohledem na zákon č. 68/1956 Sb. převeden do vlastnictví ČSTV, a nezabýval se proto otázkou platnosti hospodářské smlouvy z roku 1966, na základě které byl předmětný majetek převeden na v.d. i. O. Ani tento fakt však nemůže změnit nic na výše uvedeném závěru Ústavního soudu o tom, že právo na soudní ochranu stěžovatele porušeno nebylo, neboť i kdyby bylo možno učinit závěr o neplatnosti uvedené hospodářské smlouvy, pak tato okolnost by nemohla nic změnit na tom, že v návrhu stěžovatele, opírajícím se o restituční zákon č. 173/1990 Sb., byl jako žalovaný označen subjekt (u něhož také stěžovatel svůj nárok opírající se o zákon č. 173/1990 Sb. uplatnil), který není právním nástupcem organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud, jak je patrno ze shora uvedených důvodů, v postupu obecných soudů zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, byla jeho ústavní stížnost zamítnuta (§ 82 odst. l zákona č. 182/1993 Sb.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne l. července 1997