IV. ÚS 1722/07

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel v záhlaví citovaná usnesení obecných soudů s tím, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých základních ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že mu byla uložena povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené obhájkyni, která mu byla ustanovena poté, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., přestože soud ho uznal vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., ke kterému se neváže povinnost nutné obhajoby; z toho dovozuje, že nemá povinnost hradit náklady za nutnou obhajobu, přičemž odkazuje na rozhodnutí Rt 19/2001. V petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

II. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 29 T 42/2006, z něhož jsou patrna dále ve stručnosti rekapitulovaná zjištění. Usnesením policejního komisaře Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha IV, odboru obecné kriminality, ze dne 13.2.2006 ČTS: ORIV-486/OOK-2006 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., u kteréhožto trestného činu jsou splněny podmínky nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř. Opatřením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13.2.2006 sp. zn. 1 Nt 1035/2006 byla stěžovateli obhájkyně ustanovena. Dne 2. 5. 2006 byla na stěžovatele podána obžaloba rovněž pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. ř. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.9.2006 sp. zn. 29 T 42/2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2006 sp. zn. 5 To 423/2006 zamítnuto. Ustanovené obhájkyni byla přiznána odměna za úkony právní služby a náhrada hotových výdajů v celkové výši 21 660,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 25. dubna 2007 sp. zn. 29 T 42/2006 napadeným ústavní stížností rozhodl podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že stěžovatel je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovené obhájkyni ve shora uvedené výši. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2007 sp. zn. 61 To 248/2007 zamítnuta.

III. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je námitka, že i když byl uznán vinným, původní kvalifikace skutku podle § 234 odst. 1 tr. zák. byla rozsudkem soudu prvního stupně změněna na kvalifikaci podle § 221 odst. 1 tr. zák., což je trestný čin, na který se nevztahuje nutná obhajoba. Při absenci viny za trestný čin, ke kterému se váže povinnost nutné obhajoby, je na místě i absence povinnosti hradit náklady státu na tuto obhajobu. Shodnou námitku uplatnil stěžovatel i ve stížnosti podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým mu byla uložena povinnost nahradit náklady nutné obhajoby, stížnostní soud shledal námitku nedůvodnou a tento závěr ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodnil [dopustil se pouze formálního pochybení - namísto ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř. citoval ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 615/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 25, nález č. 35, str. 276, sp. zn. IV. ÚS 343/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 55, str. 581]. Ústavní soud je tedy oprávněn toliko posoudit, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele. Náklady trestního řízení, které podle ustanovení § 151 odst. 1, 2 tr. ř. prozatímně nese stát, je povinen státu nahradit obviněný za předpokladu, že v trestním řízení dojde k pravomocnému uznání viny, a to v rozsahu specifikovaném v ustanovení § 152 odst. 1 tr. ř. Toto ustanovení je konkretizací ústavně zaručeného práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny a ústavně zakotvené povinnosti státu ustanovit obviněnému obhájce, jestliže si ho nezvolí sám, ačkoliv ho podle zákona musí mít (čl. 40 odst. 3 Listiny), s tím, že je věcí zákona stanovit, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. V posuzovaném případě jde o aplikaci ustanovení § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř., dle kterého je obžalovaný, který byl pravomocně uznán vinným, povinen nahradit státu "odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou". Především je třeba zdůraznit, že trestní řízení je vedeno pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, a tímto skutkem - bez ohledu na jeho právní kvalifikaci - byl stěžovatel uznán vinným. Při zahájení trestního stíhání stěžovatele podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. bylo konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněno podezření, že stěžovatel se dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k této právní kvalifikaci bylo třeba z důvodu nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř., aby stěžovatel měl již od zahájení trestního stíhání obhájce. Stěžovatel sám si obhájce nezvolil, proto mu byl ustanoven. Pokud by příslušný orgán činný v trestním řízení takto nepostupoval, šlo by o zásadní porušení práva stěžovatele na obhajobu. Shodná právní kvalifikace stíhaného skutku byla odůvodněna v průběhu celého přípravného řízení a rovněž v době podání obžaloby byly dostatečně objasněny okolnosti vztahující se ke všem znakům žalovaného trestného činu loupeže; poškozený stěžovatele jednoznačně usvědčoval nejen z fyzického napadení, ale i z odcizení peněženky s částkou 3 000,- Kč a mobilního telefonu v průběhu fyzického útoku a tato výpověď nebyla v rozporu s dalšími důkazy ve věci provedenými. Nelze proto dospět k závěru, že orgány činné v trestním řízení pochybily nebo jednaly v omylu, pokud bylo vedeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin loupeže. Zahájení trestního stíhání a podání obžaloby pro uvedený trestný čin nebylo nezákonné. Trestní stíhání pro trestný čin podle § 234 odst. 1 tr. zák. bylo důvodné až do stadia soudního řízení. Teprve v průběhu dokazování v řízení před nalézacím soudem došlo ke změně důkazní situace. Poškozený - po počáteční výpovědi znovu usvědčující stěžovatele ze žalovaného trestného činu - po dotazu obhájkyně zásadním způsobem výpověď změnil, uvedl, že stěžovatel ho fyzicky napadl a způsobil mu zranění, nic mu však neodcizil. V dané věci tak došlo ke změně skutkového stavu a v návaznosti na to i k jiným právním závěrům, nikoliv však v důsledku nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení, nýbrž výlučně v důsledku změny výpovědi klíčového svědka, kteroužto skutečnost nebylo možno předvídat. Ustanovení obhájce proto nebylo pochybením či projevem svévole orgánů činných v trestním řízení, nýbrž naopak naplněním práva stěžovatele na obhajobu za situace, kdy byl původně stíhán pro skutek kvalifikovaný jako závažný trestný čin a ve vztahu k tomuto trestnému činu vedla ustanovená obhájkyně účinnou obhajobu; aktivním vystupováním při hlavním líčení přispěla ke změně skutkového stavu a k příznivější právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Trestní stíhání stěžovatele pro předmětný skutek nebylo zastaveno a pro tento skutek nebyl obžaloby zproštěn, pouze na základě změny důkazní situace v soudním řízení změnil nalézací soud právní kvalifikaci na trestný čin, který nutnou obhajobu nezakládá. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.12.2004 sp. zn. 25 Tdo 2614/2003 (Rt 32/2005), ve kterém je konstatováno: "Ten, kdo byl zproštěn obžaloby (trestní stíhání proti němu bylo zastaveno) pro skutek, jehož se dopustil v nutné obraně, má zásadně vůči státu nárok na náhradu nákladů, které vynaložil na nutnou obhajobu ...". I toto rozhodnutí tedy hovoří o "skutku" a nikoliv o "trestném činu". Pro úplnost konstatuje Ústavní soud, že odkaz stěžovatele na rozhodnutí Rt 19/2001 je nepřípadný. V této věci bylo trestní stíhání obviněného pro trestný čin, který zakládal důvod nutné obhajoby, pravomocně zastaveno. Stěžovatel byl uznán vinným stíhaným skutkem (byť zúženým o tu část skutkového děje, jež byla poškozeným v průběhu hlavního líčení popřena), takže byla splněna podmínka pro vznik jeho povinnosti nahradit státu náklady ve smyslu ustanovení § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v postupu soudů obou stupňů nebylo zjištěno pochybení či porušení procesních předpisů, které by mělo za následek stěžovatelem namítané nerespektování práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud konstatuje, že právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno, nebylo mu odepřeno ani právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, o které bylo stížnostním soudem zákonným způsobem rozhodnuto. Nikoliv pochybení orgánů veřejné moci, ale lživá výpověď poškozeného v přípravném řízení, byla důvodem, pro který až po její korekci v hlavním líčení (svědek zde výslovně uvedl: "Vypovídal jsem křivě ...") bylo u stěžovatele uznáno na vinu jen pro trestný čin, u něhož nutná obhajoba zákonem stanovena není. Zda v důsledku řečeného uplatní stěžovatel vůči poškozenému sankci občanskoprávní, nehodlá Ústavní soud předjímat, neboť by tím nevhodně vstupoval do sféry stěžovatelovy volné autonomie. Čl. 3 odst. 3 Listiny, jehož se stěžovatel rovněž dovolává, stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Ústavní soud již opakovaně konstatoval (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 11/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 46, str. 17), že jde o předpis patřící mezi obecná ustanovení Listiny, který není sám o sobě bezprostředně aplikovatelný. Na posuzovanou věc evidentně nedopadá; finanční postih, jak dovozuje stěžovatel, nelze považovat za "újmu na právech" ve smyslu citovaného ustanovení Listiny. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost shledána podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněnou, takže byla odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. března 2008 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu